Mellanie ✓

thirteen

,,Jen že by mi to udělalo radost." usmál se.

,,Nevím. Možná. Třeba. Asi..." zakoktala jsem se a hledala to správné slovo.

"Takže půjdeš? Kluk s šedýma očima s holkou co má oči duhové?"

,,Nemyslím si, že je to dobrý nápad."

V tu chvíli se něco zablýsklo na obloze. Bývala bych si myslela, že to byla siréna, nebo jenom družice, ale teď jsem měla pocit, jako by to byla padající hvězda. Nevím, prostě se mi to do tohoto okamžiku hodilo.

,,Proč?" znovu se optal.

,,Protože... mi to příjde jako špatný nápad."

,,Nechceš si přiznat, že my dva se... milujeme?"

,,Tak to není..." zakroutila jsem hlavou načeš se opřel o kůru stromu.

,,Nebo jenom miluju já tebe a ty mě ne?" zeptal se potichu.

Jako by mi najednou selhaly hlasivky. Nemohla jsem k tomu nic říct. Otevírala jsem pusu, ale žádný hlas slyšet nebyl. Jako by se ta slova, která jsem chtěla vyslovit, někam rozutíkala, zmizela.

Políbil mě.

Ten obraz se rozplynul. Přesně tak, jak jsem to nechtěla. Jako mráček zmizel z namodralé oblohy a já jsem dál pobíhala mezi sny...

...

Ráno to byl jeden velký binec. Rodiče nestíhali schůzku, do toho Isaak dostal nesnesitelný průjem. Já jsem zaspala a nikdo mě v tom spěchu ani nevzbudil. Vstala jsem až když mamka hledala kabelku a táta klíčky od auta. Isaakovi v tu chvíli totiž vypadla ( 'nedopatřením' ) miska z ruky. Ne prázdná. Samozřejmě že po okraj přetékala mlékem s kakaovými cereáliemi. A v plné rychlosti dopadla na podlahu, takže se celá kuchyň koupe v kakaovomléčné lázni.

Při tom spěchu a vzajemném pokřikování jsem spíš vypadala jako duch. Vešla jsem do obývacího pokoje s vlasy jak po výbuchu exploze v chemické laboratoři a kruhy pod očima tak velkými, že by to bylo vidět i z vesmírné stanice. Otírala jsem si ospalinky z očí a při tom si nechtěně dloubla nehtem do oka. Zívala jsem každou vteřinu a každý krůček mě stál ohromné množství energie. Kolem mne pobíhali naštvaní členové rodiny a když za sebou všichni tři zabouchli dveře připadal mi náš dům jako by ho před chvíli vykradli zloději a zůstal tu po nich jen nepořádek a hrobové ticho.

Vymýšlela jsem stovky důvodů proč nejít do školy a zůstat doma, ale nakonec to dopadlo přece jenom tak, že jsem stála na zastávce a musela jsem se opírat o kovovou značku, abych se nezřítila na chodník.

_________________________________________

,,Loyi, říkám ti, že jsem v mentálním pořádku," bezúspěšně jsem se ho snažil přemlouvat už třicet minut. Jak říkám, bezúspěšně.

,,Jo jasně, to si běž namlouvat někam jinam. Řekni mi o koho jde. Znám ji? Je ze školy? Chodíte spolu?" a začalo to zase od začátku.

,,Ne, kámo, nikoho nemám, jsme jenom... jenom kamarádi," jakmile jsem to dořekl Loy dostal obrovský záchvat smíchu a chvíli trvalo, než ho to přešlo.

,,Děláš si prdel? Kamarádi? Wtf, to bude v tvým případě zase frienzone. Takový 'kámoši s výhodami', co?"

Neměl jsem na jeho blbý řeči žádnou náladu. Za prvý plácá samý kraviny a za druhý nechci, aby o tom věděla celá škola, která o tom ví beztak.

Předevčírem jsem to zvoral, neměl jsem k ní být tak ošklivej, pomáhala mi a já se k ní choval hrozně. Taky že jsem si za to asi stokrát v duchu nafackoval.

____________________ __________________

Vidíte? Já vám říkala, že teď to budu vydávat častěji než dřív. Sedím teď na zahradě, píšu tohle, upíjím kávu ( hodně mléka a hodně cukru, jinak to u mě nejde, že? ) a poslouchám ptáky a dívám se na tu nádheru okolo. A to pak slova se tvoří sami. Když k tomu ještě ujídáte zákusek ( #nezáviďte :) ) a jste krásně ve stínu, přičemž okolní květiny zachycují sluneční paprsky, psát je jedna báseň. Píšu s láskou...protože mě to baví.

Budu Vám vděčná, když mým příběhům dáte votes ( protože tím podporujete moje psaní ❤), komentáře. Podívejte se na mé další příběhy ( potřebují oprášit ) a sdílejte tento příběh, pokud se vám líbí. Každý kdo tento příběh bude sdílet na svém profilu, tomu budu nadosmrti vděčná a budu ho podporovat i v jeho dílech.