Mellanie ✓

thirty - seven

Byla jsem hrozně vyčerpaná, když jsem dorazila domů. Svalila jsem se na pohovku jako pytel brambor a asi hodinu se nehla z místa. Dnešní vyučování mi dalo pěkně zabrat. Nebyla jsem žádná šprtka a ani nikdy nebudu. Neprolézám sice s odřenýma ušima, ale hezký pohled na moje známky taky není.

Opřela jsem si hlavu o polštář a zadívala se do stropu, byla jsem přesvědčená, že vstanu z gauče až zítra ráno. Hlavně že se nebudu zvedat.

O pár minut později se do obývaku doslova vřítil Isaak. Jo, divila jsem se, že po dnešním ránu je živ a zdráv.

Kdyby mi dal půlku veškeré své energie, byla bych okamžitě přesvědčená, že banzie jumping je skvělý nápad.

"Jdu do parku." vyhrkl a já nadzvedla obočí.

"Do parku? A sám? Co tam budeš dělat?"
Řekla jsem, vysílilo mě to natolik, že jsem si musela mnout spánky. Strašně mě bolela hlava.

"Nejdu sám. Bude se mnou Philip."

Tak to jsem vážně najednou klidnější.

Isaak si odhodlaně nasadil na hlavu kšiltovku a roztáhl rty do širokého úsměvu.

"Tak na to zapomeň. Jdu s tebou." Podepřela jsem se a snažila se zvednout, až mi křuplo v zádech. Moje páteř právě trpěla.

Brácha jen pokrčil rameny a rozutíkal se k domovním dveřím. Asi bych ho klidně mohla nechat jít samotnýho, ale Philipovi v tomhle nedůvěřuju. Bůhví, co tam chtějí dělat.

Přetáhla jsem si svojí oblíbenou žlutou mikinu přes hlavu a stáhla vlasy do culíku.

Zamkla jsem za námi a dohonila Isaaka, který už byl tak sto metrů přede mnou.

...

"Musíš zpevnit paži. Takhle. Levou nohu dopředu. A když nadhazuješ, napřáhni se a vahou těla jsi dozadu. Přesně. Vedeš si dobře. Zaměř se na míček. Pořádně se napřáhni... a hoď."

Isaak se napřáhl a hodil. Míček se odrazil od nejbližšího dubu a přistál jen pár metrů před klukama. Bratr si povzdechl a došel pro míček.

"To neva, zkus to znovu."

Isaakův dosavadní rekord bylo šest metrů a čtyřicet centimetrů. Což je k tomu stromu. Philip mu sice říká, že vzdálenost není zas tak důležitá jako rychlost, ale Isaak je z toho stejně docela špatnej. Poprvý za pár měsíců ho celkem lituju.

"Pár měsíců trénování a budeš mít hod jako stíhačka." usmál se na něho Philip a já se nad tím musela zamyslet.

"Jsem hrozný dřevo." povzdechl si Isaak.

Napřáhl se a odhodil míček. Trefil se přímo do klobouku nějaké paní, která se procházela o asi dvacet metrů dál. Lekla jsem se.

Překvapilo mě, že je Philip naprosto klidný. Ta paní na ně dobrých pět minut křičela, že je normálním občanem státu a tak má právo projít park bez zdravotních potíží. S myšlenkou, že na ní právě malej kluk spáchal baseballovým míčkem atentát, odešla.

"Hej. Dobrá práce! To byl naprosto skvělej hod!" obrátil se Philip na Isaaka, jakmile došel pro míček.

"Myslíš?"

"Jo, máte ve škole nějaký baseballový tým, ne?"

"Asi... asi jo." zakoktal se, už ho dlouho nikdo takhle nepochválil. Možná bych si to měla vyčítat, ale i přestože nebyl ve fotbale moc dobrej, tak jsme s rodiči chodili na jeho zápasy. Rodiče ho ale podporovali rozhodně víc než já. Teď toho celkem lituju.