Mellanie ✓

twenty - six

Byly to přesně tři dny od chvíle, kdy jsem ho viděla. A tak to mělo zůstat. Místo toho teď sedím v ředitelně, za mnou stojí moje mamka a má ruce položené na mých ramenou.

Seděl vedle mě na kovové židli a jeho rodiče byli zabraní do rozhovoru.

Nechtěla jsem od Philipa tenkrát žádnou pomoc. Neprosila jsem se. A nejspíš proto teď do toho byl namočený taky. K mé, tedy naší smůle byl otcem Loye majetný ředitel stavební společnosti, která finančně podpořila školu už od jejího vzniku a která má ve městě na starosti výstavbu nového nákupního centra, nového sídliště, obří marketingové společnosti i pár těch mrakodrapů.

"Znám Andrewsovi osobně a je to velice příjemná rodina. Jeho otec je milý a laskavý muž, který nás finančně podporuje už od vzniku této střední školy." ředitel se rázně předklonil, aby dal najevo jak moc to myslí vážně.

"Toto je absurdní. Náš syn nikdy nic takového neudělal a není žádný důvod, proč by měl být podmínečně vyloučen."

"Slečno Jonesová," ignoroval ředitel poznámku Philipovy mámy, "můžete mi říct, jak se to podle vás stalo?"

Polkla jsem a zahleděla se do zdi. Co mám říct? Pravdu? Že mě Loy mlátil?

"Jen jsem si šla pro zapomenutý referát do učebny... Hledala jsem ho ve skříni, Loy tam pak přišel a... a chtěl mi pomoct s hledáním. Spadla na nás polička. Celé se to zřítilo, to jste tam mohli pak vidět. Philip to uslyšel a přiběhl. No a pak...pak odklopil ty věci, poličku, bednu...Loy byl v bezvědomí. Spadlo mu to na hlavu. Přímo do obličeje. Philip se nám jenom snažil pomoct." dořekla jsem a podívala se Philipovi do tváře. Byl překvapený, udivený. Na jeho tváři se sami začaly objevovat otázky a já je nemohla všechny přečíst. Udělala jsem tak správně? Nechci žádné potíže, ani nechci, aby Philipa vyloučili, i když si to zasloužil.

...

"Proč jsi to udělala?" ozval se za mnou hlas, když jsme i s rodiči vyšli z budovy. Zastavila jsem se na místě a otočila se. Mamka se na mě tázavě podívala a já ji jen naznačila, ať na mě počkají.

"Co myslíš?"

"Ty víš moc dobře, co myslím." zamračil se. Nervózně si skousl ret a složil si ruce na hruď.

"A co? Je na tom snad něco špatně?"

"Vždyť jsi lhala. On ti ubližuje a přesto jsi lhala! Normálně si mu pomohla. Ty mu snad kryješ záda."

"Kryju záda tobě ty idiote. A to i potom co jsi mě do nich bodl!"

"Jasně, říkej si co chceš. Já jsem se ti snažil pomoct. On ti ubližoval, co jsem měl jako dělat? Postávat tam a povzbuzovat ho: 'Jo, do toho! Přidej! Do toho!'?"

"To ne, ale-"

"-ale co? To si myslíš, že jsem takovej zmrd? Jen kvůli tomu že jsem ti řekl..."

"Že jsi mi řekl, že jsem coura? Jo, přesně to si myslím, že jsi zmrd."

"Cože?" povytáhl obočí.

"Jo, přesně tohle si mi napsal! Nedělej že máš alzheimra. Zas taková kráva teda nejsem. Nechápu co jsem ti udělala. Ale dlužíš mi rovnou dvě věci. Omluvu a teď tohle. Chápu, že jsem tě asi po čase přestala bavit a chtěl sis prostě na mě jen tak vybít zlost. Jen tak."

"O tom nic nevím."

"Padej mi z očí." řekla jsem nahlas, otočila se a šla rychlým krokem k autu.

Nastoupila jsem do auta na zadní sedadlo, zatímco mamka už seděla za volantem. Byla jsem ráda za to, že táta celou tu dobu mlčel.

"Děje se něco zlatíčko? To nevypadalo jako moc přátelskej rozhovor, po tom, jak se vám snažil v té učebně pomoct." otočila se na mě.

"Nech to být, mami. A jeď..."

On pořád stál na té ulici a díval se na mě. Měla jsem skloněnou hlavu, nechtěla jsem, abychom se střetli pohledem.

Mamka nastartovala a Philipova postava zmizela v dálce.

_________________________________________

Nasedl jsem do autobusu. Neměl jsem zamířeno k sobě domů, ale k Loyovi. A to hlavně proto, že si my dva máme toho spoustu co vysvětlit. Sice jsme nebyli úplně v příměří, ale já si to chci s ním vysvětlit i slovně.

Byl jsem hlupák. Jak jsem si mohl nevšimnout, že ji ubližuje zrovna on? Možná jsem byl v posledních dnech nejen hloupý ale i slepý.

Tohle si ona nezasloužila. Nezasloužila si to všechno, co se kolem ní dělo. A ani já si ji nezasloužil.

Potom co jsem dojel autobusem do té bohatší části města, zazvonil jsem na jejich domovní zvonek. Jejich dům ani nebyl domem, bylo to sídlo. Překrásná bílá vila s velikou zahradou a fontánou. Velký bazén by byl vidět i z vesmíru pouhým okem. Vzadu měli dřevěný altánek a rozsáhlou zahradu plnou exotických květin, na kterých si paní Andrewsová potrpí. Dům měl spoustu oken, bylo tak vidět do prostorných, moderně zařízených pokojů. Ve předu terasu, na které často večeří, obědvají i snídají. Uvnitř jsem už byl. Je to sice už nějaký ten pátek, ale tohle není návštěva jako obvykle. Teď si chci všechno ujasnit.