Mellanie ✓

ten

Čím déle jsme se znali, tím víc jsme spolu trávili času. Svěřil se mi, že jeho rodičům vadí, že nechodí na baseball a fotbal kvůli tomu, že je se mnou. Od té doby co se známe, mi připadá, že už to tady není tak šedivé a bez života jako dřív. Taky ukradl svýmu tátovi jednu z jeho oblíbených motorek a projeli jsme s ní celé město.

V pondělí jsem znovu jela do školy. V pondělky je to nejhorší, protože chodbami procházejí davy utahaných a polospících dětí. I učitelé mají co dělat, aby neusnuli na své vlastní hodině.

O hodině, kde právě učitelka středního věku (ano, správně, nepamatuju si jména vlastních vyučujících) vysvětlovala něco o fyzice (z jejího hodinového proslovu nejde pochytit víc než to, že se jedná právě o fyziku) vyžadovalo až moc energie dělat si výpisky a tak jsem se zmohla jenom na čmárání nesmyslných obrázků na roh sešitu.

Zvonění pro mě v tuhle mučivou chvíli byl jako rajský zvuk.

_________________________________________

Možná z toho dělám trochu vědu. Vždyť spoustu kluků se nejdříve s holkou zkamarádí a pak ji pozvou na rande, ne? Jo, moc to hrotím. Je to naprosto v pohodě. Prostě spolu budem trávit čas a pak ji třeba někam pozvu. Do kina... nebo tak.

Popadl jsem telefon, natáhl si nohy na stůl a z nudy projížděl sociální sítě. Přidal jsem pár příspěvků, zkoukl dva díly svého oblíbeného seriálu a dostal nesnesitelný hlad. Jestli vás zajímá, jak trávím svůj volný čas tak právě takhle. Z 89% v posteli s elektronikou a zbylý procenta zkoumáním obsahu lednice. No dobře, někdy jdu ven. Ale jen když nejsem línej, což není moc často, to je fakt.

Zítra mám odevzdat práci z angliny a nic nemám. Vůbec nic. Před sebou už vidím pětku z angličtiny jako nějakou Fatu Morganu, možná to bude jen tím hladem.

15:46
Já: co děláš?

Napsal jsem Mell a přistihl se, jak se usmívám. V duchu jsem si dal facku a čekal, jestli odpoví. Nic. Uplynula hodina. Furt nic. Dvě hodiny. Pořád nic. Tři hodiny. Nic. Tři a půl. Pořád neodepsala. Cítil jsem se hrozně. Trochu deprimovaně, chvílemi jsem si připadal jako cvok, když jsem každých pět minut kontroloval obrazovku černého samsungu.

Je na mě naštvaná? Udělal jsem něco? Zbláznil se mi telefon? Nebo ona? Ne to ten telefon. Třeba si popálila prsty a nemůže odepisovat. Byl jsem natolik zamyšlený, že jsem si málem ani nevšiml, jak se telefon rozsvítil jako maják uprostřed tmy a mně se rozsvítily očíčka nadšením.

22:13

Mell: nic moc, ty?

Myslím na tebe... Dobře, tohle nenapíšu.

22:13
Já: nudim se.

22:14
Mell: tak běž něco dělat 🙂

Ani nevím proč, ale z toho smajlíka mi naskakovala husí kůže. Stejně jako u klaunů s motorovou pilou.

22:14
Já: nevím co

22:14
Mell: třeba spát zzzz

22:15
Já: zapomněl jsem jak se to dělá. 😁

22:16
Mell: to si lehneš, zavřeš oči a myslíš na něco hezkýho.

Lehl jsem si do postele, mobil položil na matraci vedle. Ruce si dal za hlavu, zavřel oči a přemýšlel o něčem hezkém. Na její úsměv, vlasy, které vlály za ní ve větru. Její krásné tělo (nebudu kecat přeci jenom samou romantiku, ne? Hele buďme upřímní.)

To mi tolik rozbušilo srdce, že moje šance na spánek byla ta tam.

...

,,Víš, o něčem jsem přemýšlela," začala a vyhoupla se na cihlovou zídku.

,,Hm."

Neříkám, že mě to nezajímalo, ale byl jsem zabraný do počítání jadérek uvnitř jablka.

,,Zajímá tě to vůbec?" trošku zamhouřila oči, protože jí prudce zasvítilo do očí a musela si proto obličej zakrýt nataženou dlaní.

,,Jasně!" rychle jsem zaregistroval, že se na můj výraz snaží soustředit.

,,Já se ti tu snažím pomoct, vzpamatuj se!" luskla mi před nosem a já sebou trošku trhl.

,,S čím?" nadzvedl jsem obočí.

,,Chtěla jsem ti říct, že pokud budeš mít zítra čas, udělala bych s tebou tu biologii, protože jsem se dozvěděla od učitelů, že propadáš z poloviny všech předmětů."

,,Jo, to by bylo fajn," přikývl jsem a dál se soustředil na jadérka. Bylo jich osm. Ne děvět.

,,Fajn," uchechtla se a protočila očima.

,,Jo. Fajn," zdůraznil jsem a radši podvědomě změnil téma.

_________________________________________

On byl skvělej kluk, ale někdy mě dost vytáčel. Měl na spoustu věcí jiný názor než já a neustále byl duchem nepřítomný. Většinou jsem s ním ale byla šťastná. Trávili jsme spolu hodně času a když to porovnám s dřívějškem, tak jsem teď hodně mimo domov. Chodíme spolu po městě, v parku atd.
Nevím, co si mám o nás myslet. Ve škole si myslí, že jsme víc než přátelé, sice nad tím vždy jen mávne rukou a řekne si potichu alespoň deset sprostých narážek, ale jinak je to v pohodě. Možná bych mu měla co nejdříve říct, že k němu něco cítím.