Mellanie ✓

thirty - four

Věnováno té úžasné - julcasvab

Mell se usmívala jako sluníčko. Dnes jsem měl den blbec a ačkoli mi nebylo vůbec do smíchu, usmíval jsem se. Její smích byl nakažlivý...stejně jako mor. Ale narozdíl od něho je nakažení jejím smíchem ta nejkrásnější nemoc na světě.

"Proč se na mě tak díváš?"

Zatahal jsem ji za copy. "Vypadáš jako Rybana."

Byl jsem tak rád, že jsme přežili to utrpení a právě kráčeli cestou domů.

Nohou jsem pravidelně kopal do kamínků na cestě a opakoval si v duchu jednu a tu samou myšlenku pořád dokola.

No tak Philipe, řekni jí to.

Chvíli jsem ještě mlčel. Snažil jsem se popadnout dech. Nemůžu tomu uvěřit, nikdy mi něco takového nedělalo problém. Nikdy jsem nebyl tak nervózní kvůli holce. Ale Mell není jen taková holka.

Proč neumí číst myšlenky? Bylo by to snažší, ani bych to nemusel vyslovit a ona by věděla, co jí chci říct.

"Chci...chci ti něco...říct."

Podívala se na mě, jako kdyby mi právě zaskočilo něco v krku a ona mi chtěla pomoct. Vážně jsem teď nepotřeboval, aby mi naskočily nějaké dávicí reflexy.

Tak řekni už něco!

Jen jsme si dívali vzájemně do očí a já sledoval její zářivé barevné oči. Naprosto mě pohltily a já byl ještě víc rozhozený.

Ty idiote! Mluv!

"Já..."

Prostě řekni 'miluju tě', konec šmitec, budeš to mít za sebou, ona ti skočí kolem krku a budete odcházet ruku v ruce do zapadajícího slunce. Přece na tom sakra nic těžkýho není!

Nadzvedla obočí a podívala se na mě celkem znepokojeně. Vážně si myslí, že jsem nemocný? Že mi selhaly hlasivky, dostal jsem zápal plic nebo silnou migrénu? Ať přemýšlí nad čímkoli, neulehčují mi to ty její nádherné oči.

Vymáčkni se, kreténe!

"Já...zapomeň na to. Není to nic důležitýho." okamžitě jsem vyhrkl.

Ty jsi ale tupec. V duchu jsem si dal právě přes padesát facek a nejraději bych se právě teď propadl třeba do pekla.

"Né, řekni mi to! Noták." doléhala.

"Ne."

"Prosím."

"Zkazil bych překvapení." vypadla ze mě první věc, která mi přišla na jazyk.

"Páni! Odkud víš, že mám pozítří narozeniny?" vypískla nadšeně a já jsem tam stál jenom s otevřenou pusou. Náhoda je blbec, ale někdy se to hodí.

"To je taky tajemství." řekl jsem tajuplně.

"Tak to se nechám překvapit." dodala a nadšeně si povyskočila.

Vážně Philipe? Vážně???

"Myslím, že nám ujel autobus." řekla, ale pořád měla ten nadšený tón. Znělo to pak jako dobrá zpráva.

Do čeho ses to namočil? Nejen žes jí to pořád ještě neřekl, ale teď musíš vymyslet ještě nějaké úžasné překvapení.

_________________________________________

"Pojď sem Minnie, pojď holka." poklapala jsem rukou vedle sebe a Minnie se plíživým krokem ke mně přibližovala. Ležela jsem vyčerpaná na posteli, Minnie si ke mně lehla a svalila se do klubíčka. Poškrábala jsem jí na hlavičce i za oušky a ona blaženě přivřela očka a začala potichu příst.

Zdálo se mi to, nebo mi chtěl Philip říct něco úplně jiného?