Mellanie ✓

five

Musela jsem být na něho tak hrubá? Nebyl na mě zlý ani arogantní jako ostatní. Nezasloužil si to.

Chci si ho jenom držet dál od těla. Nechci aby se mi zalíbil, protože pak toho budu litovat. S klukama ze školy jsem se nikdy nebavila. Připadali mi jako frajírci. Vlastně se oni nebavili se mnou. A tak mi to také vyhovovalo. Nechci se s ním sbližovat, on není můj typ.

Tak proč na něho tedy myslím, když není můj typ?

Nikdy jsem kluka neměla a ani ho nechci.

Prostě budeme jenom přátelé. Nic víc. Třeba to tak on vlastně chce, třeba mu jen prostě připadám přátelská. Po tom rozhovoru v autobuse mu teda přátelská moc připadat nemůžu.

Stál u svojí skříňky a zandával si učebnice do tašky. Povzbudila jsem se k chůzi a stiskla si učebnice pevněji k hrudi.

,,Chci se ti omluvit za ten včerejšek. Měla jsem špatnej den," řekla jsem a opřela se zády o vedlejší skříňku.

Chvíli se divil, že jsem na něho promluvila, ale pak se mu rty roztáhly do širokého úsměvu.

,,To je v pohodě. Každý má prostě někdy svoje chvilky."

,,Jasně." Něco ve mně mi říkalo, že bych měla teď co nejrychleji utéct. Nikdy jsem se tady s nikým nebavila. Zvlášť s pohledným klukem jako byl on.

Přehodil si batoh na záda a podíval se mi do očí.

,,Jestli ti to nebude vadit, můžeme jet spolu. Dlužíš mi to za ten včerejšek," usmál se.

Chtěla jsem odseknout, že mu nic nedlužím, ale nakonec jsem jen kývla na souhlas. Byl konec vyučování a já se těšila na to, až za chvíli padnu znaveně do postele a nebudu nic dělat.

,,Pořád mě docela zajímá, jestli máš sourozence," řekl a tím prolomil ticho, když jsme scházeli po schodišti k východu.

,,Mám mladšího bratra, je mu osm. Ty máš sourozence?"

,,Ne, jsem jedináček."

Vyrazili jsme ven po chodníku. Znervózňovalo mě, že jde tak blízko. Nejraději bych mu řekla, že jestli bude u mě blíž jak jeden metr, tak se s ním bavit nebudu.

,,A co vlastně děláš mimo školu?" zeptal se.

,,Nic moc, zůstávám přes odpoledne doma. Rodiče jsou buď v práci, nebo vozí Isaaka po městě za kroužky."

,,Isaak asi bude tvůj bratr," setkali jsme se pohledem a on se zasmál, ,,mám prostě dlouhý vedení."

,,A ty děláš co? Vím, že jsi asi ve dvou školních týmech, ale nic víc nevím."

,,Vlastně ve třech. Baví mě sporty. Přes den jsem buď na zápasech nebo trénincích. A nebo lítáme po venku s kámošema," chvilku se nad tím zamyslel a pak se podíval na obrazovku telefonu.

,,Ten autobus má už pět minut zpoždění."

Nějak mě nezajímalo, že tu čekáme asi už deset minut, připadalo mi to jako chvilka.

Prohlížela jsem si jeho tmavé vlasy a šedivé oči. Měl široká ramena a byl asi o půl hlavy větší než já. Oproti němu jsem byla já nezajímavá.

,,Vlastně jsem už dlouho na tréningu nebyl," zahleděl se do horizontu silnice, kde by měl každou chvíli zahlédnout opožděný autobus.

,,Proč?"

,,Nechce se mi," pokrčil rameny,,poslední dobou myslím na jiné věci."

,,Jako třeba?"

"Jako třeba... Asi na jídlo, poslední dobou mám dost velký hlad."

Trochu ve mě trhlo. Jídlo? Opravdu?

,,Takže musíš být asi velký žrout," uchechtla jsem se.

Z ničeho nic se mu oči rozzářily jako malému klukovi u stromečku s dárky. Přijížděl autobus.

Nasedli jsme a on si pohotově sedl na místo vedle mě. Ale jsem ráda, že si nesedl naproti, protože pak bychom si museli dívat do očí.

,,Máš ve vlasech list," usmál se přihlouple a já jen nadzvihla tázavě obočí.

Přiblížil se tak blízko, že se mi zastavil dech. Nakonec mi vytáhl z vlasů malý zelený lísteček.

Pramen neposedných vlasů jsem si dala za ucho a přistihla se, jak se na něho trochu až debilně usmívám. Okamžitě jsem se zadívala ven a nenápadně zašilhala na oblohu, kdy jsem si v duchu řekla, že se chovám jako malá.

,,Víš, že jsem si doteď nevšiml, že máš zvláštní barvu očí?"

,,Hmmm."

,,Vážně... nemáš je ani modré, ani hnědé, ani zelené..."

,,Musíme se bavit zrovna o tomhle?" pozorovala jsem své tkaničky od bot.

,,Nemusíme... ale můžeme. Jaký mám já podle tebe oči?" pořád se usmíval od ucha k uchu.

,,Nevím, docela šedé," sledovala jsem jeho duhovky okolo černých mihotajících se zorniček.

,,Jenom šedé? Nic víc tam nevidíš?"

,,Ne," řekla jsem a znovu pohledem skenovala špičky bot.

,,Tak to je škoda, že mám jen nudně šedé, chtěl bych je mít duhové, jako máš ty. "

,,Duhové?"

,,Nemáš je jak jednorožec, ale míchají se ti tam barvy jako na paletě umělce."

,,Mmm. Díky?"

,,Myslím to upřímně," řekl a zvážněl. ,,Připadáš mi prostě jako fajn holka."

Nevím, jestli se na něho mám zlobit za to, že mi zamotal hlavu, nebo usmívat
za to, že mu příjdu fajn.