Mellanie ✓

twenty - five

Některé věci...se zdají být neviditelné. Jako by se schovaly do stínu a nechtěly vyjít na světlo. Jako kdyby se snažily být skryté. Přeludy, domněnky, přetvářky. Za ta léta jsem si uvědomil mezi nimi rozdíl, byť jen malý, ale přesto zásadní. Je rozdíl mezi tím, co za skryté věci si vymýšlíme my sami a co si vymýšlejí ostatní. Důvěra, je něco, co jsem nikdy k nikomu necítil. Po spoustu let jsem se spoléhal sám na sebe. A až teď jsem byl v okruhu lidí, těch lidí, co vědomě dělají vše pro to, aby vznikl stín. Ty přeludy, které vidíme na denním světle. Každý den. Každou nevinnou chvíli. Jak všechno kolem nás je tak nereálné a přitom tak důležité.

To jsem teď viděl. Jeho postávat ve stínu. Aby ty přeludy kolem něho se zdály být skutečné. Jak dokáže ublížit. A jak mu to je jedno.

"Zbabělče. Ty kreténe zkurvenej!" zařval jsem přes celou místnost.

Ty emoce. Jako by přicházely od někud v mé mysli, z té části, kterou jsem neznal. Cítil jsem...strach? Možná to bylo tou tmou. Byla stažená okna a lavice pokreslené fixami. Nikde ani náznak světla, kromě chodby, která mi teď připadala až nezvykle prosvětlená. Jenom ten hajzl v rohu místnosti a ona, která teď měla zcela prosklený pohled. Ten nevidomý. Dívala se mým směrem, ale jako by mě neviděla.

"Opovaž se jen o krok pohnout." řekl jsem tiše.

Loy, můj bývalý nejlepší přítel. Ten, se kterým jsem ještě před měsícem seskakoval ze skály do rozbouřeného moře a cítil ten adrenalin v žilách. Ten, který si mě vždy ironicky dobíral a já jsem předstíral, že mi to přišlo vtipné. A předstíral jsem to tak dokonale, že jsem tím obalamutil i sám sebe. Před tím jsem byl rád za jeho přítomnost vedle mě, teď se mi ale jeho přítomnost hnusila.

Poodešel od skříní v levé části třídy. Měl jsem hroznou chuť ho praštit.

"Takovej študentík. Co tady asi tak může pohledávat."

Mlčel jsem, ale pevně jsem stiskl dlaně v pěst. Napnuly se mi svaly na pažích, snažil jsem se sám sebe ovládat. Tuhle vlastnost jsem už ale dávno ztratil.

"Oba jste hrozní trapáci. Chudáček, oni se mu rozvedli rodiče, co jen teď bude dělat? A támhleta? Trapnější děvku jsem ještě neviděl!" začal se smát.

Najednou jakoby se mi přetočily všechny myšlenky vzhůru nohama. Teď jsem cítil vztek. Neudržel jsem se a vší silou ho praštil pěstí do obličeje. Narazil na dřevěné skříně a já uslyšel křupnutí. Z nosu mu tekla krev. Ležel na zemi a nehýbal se. Hlavou se uhodil o roh velké bedny.

V tu chvíli, sakra krátkou chvíli, jsem uslyšel kroky, běžící kroky. Rychle jsem přeběhl třídu a ujistil se, že je Mell při vědomí. Měla mokré vlasy od potu. Přidržovala se okenního rámu, chtěl jsem jí pomoct si sednout, ale místo toho se jen skácela na zem a já prudce trhl hlavou a zaměřil svůj pohled na dost vyděšený výraz ředitele a dvou učitelek, postávajících ve dveřích. Na sucho jsem polkl.

...

"Podle pana Andrewse to bylo tak, že jste přišel do třídy a zmlátil jste ho." opřel se ředitel o černé křeslo.

"Tak to ale nebylo. O jí šikanoval a jak mě, tak Mellanie nadával, neudržel jsem se a..."

"Budeme to muset probrat s vašimi rodiči. Protože tohle vypadá na podmínečné vyloučení. Vy moc dobře víte, že v prostorách naší školy platí velice přísná pravidla, pane Broosne. Chodíte sem druhým rokem, mám pocit. Není to už docela dlouhá doba na to, aby jste dělal něco, co vám možná neumožní dostudovat?"

Měl jsem sklopený pohled. Tolik stínů a já na to nebyl zvyklý. Měl jsem to ignorovat? Měl jsem ignorovat to, že jí ubližuje?! Vlastníma rukama jí mlátí!? Měl jsem teď vztek na víc lidí. Za všechno může ten idiot, ale to já se nechal vyprovokovat a také já za to ponesu následky. A nebude to jenom domácí vězení, to ne. Byl bych rád za to, ale vím, že z toho bude větší problém. Nejen že s tátou nebudu moct letět do Evropy, ale minimálně dostanu doma takový výprask, jako nikdy předtím. Navíc máma umí stropit příšernou scénku, jenom z nevyžehleného prádla, takže tohle bude jako tajfun.

Vycházel jsem z ředitelny dost mimo. Vlastně jsem ani nevěděl kam jdu. Mell i Loye odvezli do nemocnice. Loye jenom se zlomeným nosem a naraženým zápěstím. Mell naštěstí nic zlomeného neměla, ale byla tak slabá, že se sotva udržela na nohou. Jediný kdo byl plně při smyslech a plně zdráv, jsem byl já. Takže bylo naprosto jisté, že většina neuvážených odsouzení padla na mě.

Rodiče už dostali email od ředitele a právě v tuhle chvíli si čtou, co jejich povedený synáček zase provedl. Nikoho nezajímají detaily, hlavně aby měli na kom si zchladit hlavu a na kom se pořádně vyřvat. Oba dva.

Po většinu času řvali na sebe. Teď se alespoň pro jednou v něčem shodnou a budou oba dva řvát na mě. Jo, snažím se v tom najít alespoň něco pozitivního.