Mellanie ✓

twenty - seven

Branka se za chvíli sama otevřela pojízdným systémem a já vstoupil na jejich pozemek. Loy mi přišel otevřít a vzhledem k jeho docela vzorné náladě odhaduju, že doma má jak své rodiče, tak sestru.

"Klidně můžeš jít dovnitř v botech." řekl přece jenom lhostejným tónem.

"Chci si s tebou jenom něco vyjasnit, můžeme být venku ne? Stejně za chvíli budu odcházet." připustil jsem a sedl si do křesla, kterých měli na terase spousty.

"Fajn."

"Nebudu tě zdržovat. Rovnou mi můžeš vysvětlit, jestli jsi v poslední době v mentálním pořádku."

"Nechápu o čem to mluvíš."

"Sakra Loyi! Chápeš, že to co děláš je padlé na hlavu? Máš k tomu vůbec nějaký důvod!?" rozhodil jsem rukama a čekal na jeho odpověď.

"Štveš mě kámo, je mi to ukradený a tobě by to mělo být taky ukradený. No tak co? Já se z toho dostanu. Otec to zařídí a ty se prostě budeš pár tejdnů ulejvat. Nic na tom není, tak se uklidni."

"S tímhle přístupem jdi do prdele. A tvůj tatínek nic zařizovat nemusí, protože víš co řekla? Že to byla nehoda. Žes jí pomáhal a zřítila se na vás ta pitomá skříň! A že já jsem tam vpadl a snažil se vám pomoc! Jsi takovej kretén. Zasloužil by sis přes hubu."

"Víš moc dobře jak to dopadlo posledně. Radši se drž ode mě dál." nasadil vážný výraz a opřel se o křeslo. Měl jsem chuť ho praštit znova.

"Tak to se mýlíš. Jakpak se má tvůj nos?" ukázal jsem na jeho obličej, kde měl na nose přelepenou náplast a monokl na pravé straně tváře.

"To ti ještě někdy oplatím." usmál se.

"Radši s tím vším přestaň, nebo toho budeš mít zlomenýho víc. Jestli se jí ještě jednou dotkneš, tak ti tvůj tatíček bude muset pořídit asi velice předražené berle. Nejlépe ze zlata, co?"

Zvedl jsem se ze židle a šel jsem pryč. Pak jsem se ale otočil. Na něco jsem si vzpomněl.

"Buď rád, že ti za tu 'couru' nezlomím páteř. By se trenér divil, kdybys na tréning přijel na vozíčku." uchechtl jsem se a byl jsem rád, že už odcházím z toho protivného luxusu.

Jejich rodina je jako klíště. Přichytne se a už se nepustí. A vy se musíte usilovně snažit aby jste je odtamtud dostali co nejrychleji a nejbezpečněji.

_________________________________________

Krájela jsem mrkev na dnešní večeři a pomáhala mamce s přípravou salátu.

Štvalo mě, že já musím pracovat a Isaak jen seděl na gauči a koukal na kreslenej seriál. Nemluvili jsme o tom, co se stalo ve škole, ale vždy když se něco takového stane, tak to mamka nechává na večeři. Nejspíš kvůli tomu, že jsme všichni pohromadě a neumíme jíst v tichu. Vždy musíme mít puštěné rádio, televizi, nebo prostě probíráme nějaké téma. Jo, většinou to je škola.

"Mami, nevidělas tu někde repelent?" vběhl do místnosti Isaak a začal převracet všechny polštáře, nejspíš ho televize přestala bavit.

"Repelent?" zeptala se mamka udiveně.

"Jo, repelent." podíval se Isaak pod jídelní stůl i pod pohovku. Vyjekl a ošil se. Má panickou hrůzu z pavouků a jelikož se pod pohovkou nedá uklízet...no, domyslete si to.

"Na co potřebuješ repelent?" mamka si jeho střetnutí s pavoučkem nevšímala a vrátila se k předchozímu tématu.

"Máme si připravit pokus do přírodovědy." usmál se bratr a pyšně se narovnal.

"To je skvělé. Co máš ty za pokus?" zeptala jsem se ho.

"Budu stříkat repelent na žížaly a učitelka říkala, že máme pozorovat reakci."

"Na žížaly? Co myslíš, že se stane?"

"No Dan říkal, že to zkoušel o prázdninách a rozmnožily se mu." usmál se.

S mamkou jsme dostaly záchvat smíchu.

"Tak to ti teda přeju hodně štěstí." řekla jsem mezi smíchem.