Mellanie ✓

six

Přišlo mi, že si s ní rozumím líp než s třeba Loyem, kterého už znám pár let. Přišlo mi, že mě dokáže rozesmát, protože to nedovede jen tak někdo. A přes to všechno si ode mne drží viditelný odstup.

Když se červená, je strašně roztomilá. Nemohl jsem si udržet vážný výraz, nedokázal jsem nic jiného než se tupě usmívat jako sluníčko. Chtěl jsem jí být na blízku, líp ji poznat.

,,Posloucháš mě?" zeptala se sladkým hláskem a mě tím probudila z krásného snění.

,,Mm?" nechápavě jsem na ní otočil hlavu.

,,Jen že budu vystupovat," řekla s poklesnutím v hlase a žmoulala v rukou konce rukávu od šedivého svetru.

,,Jo, to já taky," dodal jsem rychle a podíval se, kde vůbec to jsme, přestože to tady neznám, tak jsem ji chtěl alespoň doprovodit.

,,Super, tak jdeme," usmála se a na zastávce vystoupila. Dohonil jsem jí a na zádech si upravil školní batoh.

Procházeli jsme širokou ulicí, kdy na každé straně stály domky s malou příjezdovou cestičkou a garáží. Okolo rostly převážně listnaté stromy a přestože už pár dní nezapršelo, trávníky byly krásně zelené.

,,Taky bydlíte v takovýmhle domě?" zeptal jsem se a přitom ukázal na jeden z bližších domů.

,,Jo, skoro. Tenhle je ještě původní, my jsme si ho malinko předělali."

Zafoukal jemně vítr a já zatoužil dotknout se jejích přenádherných vlasů. Chtěl jsem vědět, jak voní. Jo, zní to možná trochu divně, ale přesně to jsem teď chtěl udělat. Přivonět si k jejím vlasům.

,,A ty bydlíš kde?" vytáhla si rukávy od svetru, skoro jsem nezaregistroval, že tu je docela vedro. Nejspíš proto, že už jsem si na to zvykl a teď jsem uvažoval úplně nad něčím jiným.

,,Bydlím asi deset minut pěšky odsud. Máme jen o trochu větší dům než jsou tyhle. Máma miluje zahradničení, takže si na zahradě zasadila tolik petůnií, že to za chvíli budeme mít místo plotu. A táta je zase blázen do motorek, takže si vybudoval garáž. A na moje zájmy už  tím pádem nezbylo místo."

,,To je docela smutný."

,,Jo, docela," při chůzi jsem začal odkopávat jednotlivé kamínky špičkou boty.

,,Tak tady bydlím..." zastavila se před železnou brankou a já byl docela překvapený, čekal jsem trochu něco jiného. Tento dům byl malinko zmodernizovaný, ale pořád měl stará okna, takže to vypadalo spíš útulně.

,,Tak zítra ve škole?" zeptala se a hledala klíčky v batohu.

,

,Jasně," usmál jsem se a ona vycházela kamenné schůdky k hlavním dveřím.

"Nechtěla bys... Nechtěla bys třeba po škole na zmrzku, nebo tak?" Dodával jsem si odvahy, ale upřímně, moc jsem si nevěřil.

,,Tak jo, jako kamarádi. Tak se měj." zamávala a zmizela v domě.

,,Jasně. Jako kamarádi," řekl jsem si sám pro sebe. Chápal jsem, že si snaží držet odstup, takže mi nezbývalo nic než věřit tomu, že mě má alespoň za kamaráda. Třeba se jí prostě nelíbím, možná jsem na ní až moc rychlej. Nebo se jí líbí třeba někdo jinej.

Až teď jsem trošku zpanikařil, protože by mě vážně zajímalo, kudy se dostanu zpátky.

_________________________________________

Je pravda, že jsem si možná přála, aby z toho bylo víc než jen přátelství, ale začínám si myslet, že jemu o nic jiného nejde. Třeba se vážně chce jenom kamarádit. Je jasný, že kluk jako je on, musí mít holku. Prostě na to nesmím myslet. Třeba se mu nelíbím. Líbí se mu jiná holka. Možná jsem se ho měla nejdřív zeptat, jestli to pozvání mělo být myšleno jako rande. A nebo je to tak správně, to že budeme jenom přátelé. I tak se divím, že pro sebe nejsme jenom kolemjdoucí.