Mellanie ✓

thirty - eight

Pozorovala jsem své staré fotky, přilepené nad postelí. Byly ještě z doby, když jsem chodila na základku. Minnie mi ležela na klíně a protahovala si záda. Poškrábala jsem ji na bříšku, zavřela oči a tiše předla.

Ani se nemusím dívat na hodiny. Odhaduju tak půl desáté. Isaak už dávno spí a rodiče si dole dopřávají sklenku portského vína, dovezeného z dovolené. V pokoji mám rozsvícenou jednu malou lampičku. Pamatuju si, jak ji táta musel přemalovávat na světle modrou barvu, protože se mi nelíbila ta močálově zelená.

Mezi prsty svírám roh fotografie, na které objímám svojí bývalou nejlepší kamarádku. Obě jsme rozesmáté. Pousměju se nad vzpomínkou, položím fotku na stolek a zhasnu světlo. Dívám se do tmy, zatímco slyším Minnie jak odchází k pelíšku.

...

"Řekla jsem, že nevím. Nechám se podat."

Zamkla jsem svoji skříňku potom, co jsem si vyndala učebnici matiky a atlas.

"Ale notak. Nedělej si ze mně srandu. Já vím, že víš, že to vím." zatvářil se Philip vážně. Protočila jsem nad tím očima. Věděla jsem, že mám dnes narozeniny, ale neberu to jako nějakou obzvlášť velikou událost. Tak jsem o rok starší, no a co. Všichni z narozenin dělají takovou spoušť, jako by měl přijet prezident na naši rodinnou večeři.

"Ne vážně, copak ty nevíš, že máš dneska narozeniny?"

Zavrtěla jsem hlavou, ale měla jsem smůlu. On mi na tohle nikdy neskočí. Alespoň jsem doufala, že mu dojde, že to pro mě moc neznamená.

"Ani mě nepozveš na svou oslavu...?" Nasadil ublížený výraz.

"Nebudu mít žádnou oslavu."

Nikdy jsem neměla žádnou oslavu. Ani jsem nikdy na žádné nebyla.

"Už si ze mě přestaň dělat srandu. Jestli mě na tý oslavě nechceš..."

"...nebudu mít žádnou oslavu."

Nemám ráda akce, kde budím až moc velkou pozornost. Rodinné oslavy do toho nepočítám. Prostě a jednoduše tohle všechno moc nemusím.

"A můžu ti po škole alespoň popřát a dát ti dárek?" Zadíval se na mě tázavým pohledem a dlaně si schoval do kapes.

"Mm. Jo." odmlčela jsem se. "Musíme na hodinu, za minutu zvoní. Tak po škole."

"Jasně, ahoj."

_________________________________________

No, nejdřív jsem jí chtěl říct tamto dnes, ale oficiálně se to oddaluje na zítřek. Protože... trochu psychologie... kdybych jí to řekl dneska, mohla by se z toho zhroutit, protože by si uvědomila, že chce zůstat přáteli. Nebo by si uvědomila, že ke mně taky něco cítí a... měl bych se vzpamatovat. Moc to hrotím. Ne vlastně si až moc věřím. Co to zas melu? Měl bych aspoň trochu uvažovat nad svejma myšlenkama, protože nedávají naprosto žádnej smysl.

Zaposlouchal jsem se, jestli nějakým zázrakem neuslyším rajský zvuk školního zvonku. Zvonění je vždycky rajským zvukem, pod podmínkou, že oznamuje konec hodiny. Na začátku je to jako křik z mučírny.

Často mám takovéhle zvláštní myšlení. Když se nudím. To hlavně. Nebo když mě něco (nebo někdo) vytáčí.

...

Beru zpět. To hlavní, co mě vyvádí z míry je ona. Ona v krátké sukni a s divokými rozpuštěnými vlasy. Ani nevím čím to je, že před ní pořád vidím ceduli s nápisem "soukromý majetek".

Vyvádělo mě to z míry opravdu hoooodně. Zvlášť když jsme ze školy jeli na kolech. A ona v tý sukni...prostě...

Rozjeli jsme se vstříc kopci a já jsem neměl jinou možnost než jí předjet, protože dívat se na ní jak jede přede mnou by pro mně bylo moc silný kafe.

Opřel jsem kolo o kmen stromu a Mell se na mě tázavě podívala, jakmile mě dojela.

"Proč zastavujem?" seskočila z kola a opřela ho o to mé.

"Uvidíš. Zavři oči." usmál jsem se.

Oči si zakryla dlaněmi a na tváři se jí objevil úsměv. Měl jsem v tu chvíli obrovskou chuť jí políbit.

"Nepodváděj."

Nakonec jsem tu chuť překonal a vyndal z kapsy malý dárek.

"Můžeš..."

"Co je to?" řekla, jakmile spatřila malou krabičku.