Mellanie ✓

thirty - five

Přes nohy jsem si přetáhla peřinu a vzdorovitě jsem obličej zabořila do bílého polštáře. Dnes, jako každý den, se mi nechtělo vstávat. Hlavně z toho důvodu, že rodiče jdou brzy ráno do práce, což znamená ( litujte mě ), že musím Isaakovi připravit snídani i svačinu a ještě ho dopravit do školy. Jen z pomyšlení na ranní povinnosti mám chuť se rozplakat.

Po asi desetiminutovém odhodlávání jsem se postavila na nohy a rukou si prohrábla splihlé a mastné vlasy. Z vedlejší ložnice se ozývaly zvuky, jak se rodiče převlékali a všemožně létali po pokoji. Většinou do školy nestíhám, to mám po nich.

Vlezla jsem na tři minutky do sprchy a pak jsem už bez rozmazaného vidění a nepříjemné bolesti v kloubech došla dolů do kuchyně.

Po chvíli jsem měla připravenou snídani, a jakmile se za rodičema zaklaply dveře, bylo načase vzbudit Isaaka. Jediná věc na co jsem se upřímně těšila. Vždycky si najdu originální způsob jak ho vytáhnout z postele.

Jsme naprosto dokonalá rodina. Spáči jak vyšití, spěchající do práce nebo do školy a nestíhající jakoukoli akci, od kroužku až po pracovní schůzi.

Když už seděl bráška u stolu, naprosto zmrzačený, s kruhy pod očima jako balóny, byla jsem okamžitě spokojenější, protože vytáhnout toho lenocha ( mimochodem má to po mně ) z peřin byl porod.

"Isaaku dochroupej ty cereálie! Nestíháme!" zavelela jsem. Připadala jsem si už jako má matka.

Před zrcadlem v předsíni jsem si ještě upravila vlasy a pak jsem se jenom divila, že Isaak je i po deseti minutách stále v pyžamu a na hlavě měl přesně ten typ pohromy, jako Einstain po výbuchu v laboratoři. To že nestihne vyučování je jeho věc, bude to jeho chyba. Co to říkám? Bude to moje chyba!

Vyšli jsme po čtvrt hodině z baráku. Byla jsem tak rozhozená z toho, že bráška nedokáže pohnout zadkem a že nestíháme, že jsem si málem i zabouchla klíčky ve dveřích.

Když jsme scházeli z příjezdové cesty, zůstala jsem jenom překvapivě zírat před sebe. Na silnici stál Philip, opřený o jeho motorku a se zářivým úsměvem na tváři, ze kterého se asi mnoha dívkám podlomují kolena. Protočila jsem očima a došla jsem až k němu.

"Čemu vděčím za tvoji ranní návštěvu?" musela jsem se pousmát.

"Chtěl jsem tě svýzt do školy. Nemohl jsem ale najít žádný kočár, tak jsem doufal, že by motorka mohla stačit."

Proč je zrovna on mým kamarádem? Kluk se šarmem a smyslem pro humor. Ať se snažím jakkoli, neumím na něho pohlížet, jako na mého kamaráda. Prostě to nejde.

"....můžem jet?" podával mi helmu. Vážně se teď tak debilně usmívám?

Z růžového snu mě probudilo zakašlání za mými zády. Oba jsme se podívali na Isaaka, jak si nás oba měří pohledem a ruce má zkřížené na prsou. "A jako já co? " dodal.

"Tak tohle je tvůj malej bráška?" podíval se na mě.

No, bohužel...

"Nejsem malej! Už mi je tolik!" ukázal číslo na prstech.

"No klidně může jet tvůj velkej bráška s náma." odkašlal si Philip.

"Nechci ti brát iluze, ale všiml sis, že nemáš třímístnou motorku?" nadzvedla jsem obočí. Vážně jsem litovala, že mám dnes Isaaka na krku. Mohla jsem teď v klidu jet na motorce, držet Philipa pevně kolem hrudi a stíhat školu. Místo toho tu takhle trčím a čekám, co z těch dvou vypadne za solidní nápad.

"To mi nějak uniklo." rozesmál se Philip a pozoroval Isaakovu reakci.

...

Po deseti minutách jsem už seděla v autobuse. Hádáte správně, Philip právě veze Isaaka na motorce k jeho škole. Philip chvíli protestoval, ale já jsem nemohla Isaaka nechat jít do školy samotného a ani jsme se na motorku nemohli vejít všichni tři. A já neuměla řídit. Ještě než odjeli, jsem doslova Isaaka nastrkala do motorkářské helmy. Hlavně že bude kůl, když přijede ke škole na motorce. Může se tak vytahovat před kamarády.