Mellanie ✓

thirty - three

Seděl jsem v lavici a přemýšlel. Učitel chodil po třídě a důležitým tónem vykládal něco o typech válečných letadel.

S Mell po škole půjdeme parkem domů. Chci jí konečně říct, že je to ta nejkrásnější a nejúžasnější holka, kterou jsem kdy potkal. Řeknu jí, že ji miluju a políbím ji.

Ano, počítal jsem i s tím, že by nám to pokazil pejskař nebo třeba údržbář sekající trávu.

Už jsem to nechtěl skrývat a i kdyby mi řekla, že to tak necítí, byl bych v pohodě.

Co to říkám? Nebyl bych v pohodě!

"Nerušíme vás, pane Broosne?" opřel se učitel dlaněmi o mojí lavici a výhružně se na mě podíval.

"Ano. Totiž ne, chtěl jsem říct ne." vykoktal jsem ze sebe. Celá třída se rozesmála.

"Tak to je skvělé. Tím pádem budete určitě vědět, na co jsem se vás ptal a určitě na to budete znát správnou odpověď, nemýlím se?"

Znáte takový ten pocit, kdy litujete toho, že jste nedávali pozor?

"Já myslím že mýlíte, pane učiteli."

V lavici přede mnou se ozval Willy, třídní premiant. Jeho otec z něho chtěl mít basebollistu, ale když zjistil, že Willy nejraději ze všeho navštěvuje divadelní a chemický kroužek, všechna jeho snaha o to, mít syna sportovce, byla ta tam.

"Byli to američtí piloti."

"Správně. A jestli pak tady Philip bude vědět, co je vedlo k tak velkému rozhodnutí, aby přehodnotili jejich dosavadní plány v přední linii?" Učitel se otočil zpátky na mě a věnoval mi až vraždící pohled. Divil jsem se, že jsem nezkameněl.

"Tak to opravdu nevím."

"Poděkujte všichni panu Broosnovi za to, že si zítra napíšeme velký test z celé kapitoly. Učebnice od strany sto dvacet až po stranu sto třicet jedna." dokončil diktování učitel. Všichni nesouhlasně začali protestovat a pokřikovat po mně. "Tak to ti fakt děkujem!"

Se špatným pocitem jsem vycházel ze třídy po zvonění. Procházel jsem se po chodbě a snažil se si vzpomenout, co máme vlastně za další předmět.

_________________________________________

Probíhala jsem proti proudu studentů a uviděla Philipa.

"Čau." pozdravila jsem ho a rychle si přidržela u prsou učebnice, které by nebýt toho už dávno popadaly.

"Ahoj." řekl dost podrážděně, dalo mu dost práce se usmát.

"Děják?" tipla jsem si.

Jen aby jste si nemysleli, dějepis na základce byl jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Ne že bych v něm nějak excelovala, ale celkem mě bavil. Tady, na téhle střední škole, je každá blížící se hodina dějepisu znamením, že pravděpodomnost vaší blízké smrti se čím dál tím zvyšuje. Učitel Adams je jako přesně ten profesor z Hollywoodských filmů, taková Dolores Jane Umbridgeová z Harryho Pottera. Jestli mi rozumíte.

"Jo. Zasedl se na mě. Jen jsem se zamyslel a hned jsem měl výslech, jako bych byl podezřelej z vraždy." pokrčil rameny a nad tou myšlenkou se pousmál.

Někdy se pan Adams vážně choval jako kdyby musel kontrolovat každou vražednou zbraň ve škole ( telefony ).

"Chudáčku..." pohladila jsem ho po vlasech a rozesmála se.

"Hele nech si toho! Tobě by taky nebylo do smíchu, kdybys byla v mý kůži!" zkřížil ruce na prsou a zamračil se na mě. Jestli si myslel, že to bude vypadat uraženě, tak spíš docílil toho, že to vypadalo roztomile.