Mellanie ✓

twenty - four

Řekla, že jsem srab. Že jí to nedokážu říct do očí. Jak na to přišla? Jak přišla na to, že jí chci říct, že ji miluju, ale že jsem strašnej srab? Byla by přesně tohle její reakce, kdybych jí to býval řekl? Nerozumím tomu, ublížil jsem jí tím? Mám z toho všeho smíšené pocity. Kvůli mě brečela. Vypadala tak, ale byl v ní i něco jako...jako hněv?

Nenávidím chvíle kdy jí vidím na očích slzy. Znám ji jako usměvavou, nedokážu se smířit s tím, že ji někdo ublížil, ale už vůbec ne s tím, že jsem jí ublížil já.

"...Něco proti?" zeptal se táta a já si uvědomil, že jsem ho doteď vůbec neposlouchal.

"Promiň. Co jsi říkal?" podepřel jsem si hlavu.

"Skvělé! Takže s tím nesouhlasíš!" utahoval si ze mě.

"Nedělej si srandu a řekni, co jsi říkal."

"Jestli bys se mnou nechtěl letět do Francie. Mám tam obchodní schůzku a pak bychom si mohli dát třeba výlet, prošli bychom se městem a podobně."

"Jak sis ksakru mohl myslet, že budu proti?!" usmál jsem se.

"Mohl bych tě na čtyři dny omluvit ze školy, ale mámě ani muk!" dal si ukazováček před pusu a nasadil zlotřilý výraz.

"A kdy máš tu schůzku?" zeptal jsem se.

"Pozítří. Zítra bys šel ještě do školy a večer bychom jeli na letiště."

Moc dobře věděl o mých špatných známkách, ale jsem prostě po něm. Měl taky problémy se studiem, ale doteď si z toho nic nedělá. Vyprávěl mi, jak učitele podplácel čokoládou a květinami.

"Počítej se mnou!" usmál jsem se nakonec a táta byl stejně nadšenej jako já. Nejspíš si uvědomil, že se mnou teď bude trávit strašně málo času, protože jeden týden budu u mámy a druhý u něho.

S H E

Doběhla jsem domů, vyběhla jsem schody a zabouchla za sebou dveře od pokoje. Zalezla jsem si pod peřinu a odmítala z ní vylést.

Proč jsem se musela zamilovat do takového kreténa jako je on? Nazval mě courou a pak dělá jakože nic neví?

Co když o tom doopravdy nic neví? Napadlo mě.

Jak by o tom mohl nevědět?

Popadla jsem telefon a smazala celou naši konverzaci. Blokla jsem si ho. Chtěla jsem na to všechno zapomenout.

Vypla jsem světlo a zavřela oči. Pořád jsem na něho musela myslet
Jak budu moct zapomenout?

H E

Druhý den ráno mě probudil déšť. Spíš než déšť to byl pořádný slejvák. Táta se nabídl, že mě sveze do školy, protože bych v tom počasí byl za pár sekund zmoklej jako slepice. Co nejrychleji jsem nasedl na sedadlo spolujezdce a táta nastartoval. Byl velký vítr, ohýbaly se stromy. Uvažoval jsem nad tím, jestli se počasí zklidní, protože takhle bychom nevzlétli. Naopak by se všechny lety zrušily.

...

"Opište si to. Bude to v testu." řekla učitelka a upravila si brýle na nose. Opsal jsem si půlku a na tu druhou se vykašlal.

Měla pak ještě půlhodinový proslov o našich známkách a já si připadal jako v pekle.

...

"Mell počkej! Neutíkej! Slyšíš?" snažil jsem se jí doběhnout, ale zmizela za rohem.

Proč mě schválně ignoruje a vyhýbá se mi? Dobře...nepřiznal jsem se, že ji mám rád, ale to jí to tolik štve? No nejspíš jo.

Věděl jsem, že nemůžeme být přátelé, už kvůli tomu, že k ní něco cítím. Ale teď nejsme zase nic.

...

Seděl jsem na studené podlaze a byl opřený o zeď. Byla bíle natřená a já si až pozdě uvědomil, že mám na zádech bílou šmouhu. V uších zapojená sluchátka. Hudbu jsem měl puštěnou na maximální hlasitost. Byl jsem pořád ještě ve škole a kromě učitelky mě tu nic nedrželo. Chtěla se mnou probrat moje známky, ale má teď poslední hodinu, takže mám prý počkat. Pobrukoval jsem si svojí oblíbenou techno muziku a sledoval tu prázdnotu okolo.

Po pár minutách jsem zaslechl zvuk, jako by spadla zvednutá židle na tvrdou zem. Když jsem to slyšel i přes hlasitou hudbu, musela být ta rána ve skutečnosti o dost hlasitější.

Smotal jsem sluchátka a spolu s mobilem je zandal do batohu. Procházel jsem chodbou a hlasy, které jsem dřív neslyšel, teď byly nepřeslechnutelné.