Mellanie ✓

fourty

Odeslal jsem sms a posadil se na kraj postele. Proč tě to tak vyčerpává, Philipe? Vždycky to pro tebe bylo jednoduché a naprosto normální. Teď se z tebe stal srab a naprostej idiot. Miluješ ji, tak jí to řekni. Co z toho děláš takovou vědu? Sakra vzpamatuj se! Vždyť ty jsi poslední dobou úplně mimo!

...

Jednou se mi to prostě vymstít muselo. A toho jsem se bál opravdu dlouho. Matika. Moje divná učitelka. Velký prostor u tabule. Když si tohle všechno představíte na jednom místě (i se mnou), vznikne skvělá noční můra.

"Dnes máme osmnáctého šestý, takže, osmnáct plus šest je dvacet čtyři. Mám dvouletou vnučku, takže mínus dva je dvacet dva. Lavice jsou po dvou, dvacet dva děleno dvěma je jedenáct. Kočka má čtyři nohy a odmocnina ze čtyř je dvě, jedenáct mínus dvě je devět a jsou tři hodiny, takže devět plus tři je dvanáct. Číslo dvanáct nemám ráda, takže ho vydělíme třema, což je čtyři. A ve třídním pořadníku má číslo čtyři...........Philip. Pojď k tabuli, chlapče."

V hlavě jsem právě sepisoval seznam 101 důvodů, proč zabít tuhle učitelku.

_________________________________________

Už jen pár dní do konce školy. Všichni teď dohánějí známky. Seděla jsem ve třídě hudební výchovy, na klavírní židli. Už dlouho jsem na klavír nehrála, a když tu teď nikdo není, tak jsem tu chuť měla. Prsty jsem se dotkla kláves a začala hrát melodii. Byla taková uklidňující, ale ukrývala spoustu příběhů a citů.

"Nevěděl jsem, že hraješ." ozvalo se ode dveří a já se polekaně otočila.

Usmíval se. Jako pokaždý. Jeho vážný výraz jsem také znala, ale ne tak dobře, jako jeho úsměv.

"Moc ne. Jenom zřídka." špitla jsem a pokračovala v tichém hraní.

"Ale moc hezky."

Tipovala bych ho na jinou muziku. Jelikož teď hraju Labutí jezero.

"Moje mamka poslouchá klasiku pořád."

Když jsem dohrála, přehodila jsem si přes rameno školní batoh a odešla jsem ze třídy. Philip mě následoval.

Vyšli jsme konečně z budovy a já se pořádně nadechla čerstvého vzduchu. Šli jsme směrem na zastávku a já jsem si nervózně zkousla ret.

"Chtěl jsi mi něco říct?" začala jsem a on se mi zadíval do očí, přesto pokračoval v chůzi.

"Jo. Ale ne tady." zabořil si ruce do kapes od tmavých džínů.

"Proč? Je to snad něco tajného?"

"Možná..."

Procházeli jsme kolem pavlačových domů, silnic a nakonec po cestě městským parkem.

"Řeknu ti to teď." nadechl se a já jsem se na něho podívala překvapeným výrazem.

Zastrčil mi neposedný pramen vlasů za ucho a usmál se na mě.