Tajemství Martini

Probuzení

Probudilo mě vědomí, že se na mě někdo upřeně dívá. Pokusila jsem se otevřít oči, ale hned jak jsem to udělala jsem je zavřela.

,,Tak už jsi se nám probrala." Konstatoval Jack který nejspíš seděl vedle mě.

Jack?

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na Severu. V Elorianském panství kde jsme zabili Manoru, která při boji zranila Stevea...

Steve?!

Okamžitě jsem otevřela oči a zvedla se do sedu. Toho jsem však vzápětí litovala, protože mi hlavou projela obrovská bolest. Tu jsem ale překonala, a chtěla se zvednout.

V tom se však vzpatoval Jack a zabránil mi v tom.

Zle jsem se na něj podívala a pak se zeptala:

,,Kde je Steve?" Zeptalajsem se vyděšeně.

Jack se usmál. ,,Je v pořádku. Odpočívá." Odpověděl mi.

Po jeho slovech jsem si oddychla. Už jsem mu totiž v hlavě objevovaly ty nejhorší scénáře a ten ve kterém Steve zemřel byl nejméně hrozný.

,,Více starostí jsi nám dělala ty." Prohodil ke mně po chvíli ticha Jack.

Obrátila jsem k němu svou pozornost. ,,Proč?"

,,Už dva dny jsi mimo." Odpověděl.

To mě překvapilo. Dva dny. Tak to je zlý.

,,Jak je to možné?" Zeptala jsem se ho.

,,Nevím" pokrčil rameny. ,,Jsme na Severu. To ti nikdy nesvěčilo a ty jsi se hodně vyčerpala." Řekl mi svou domněnku.

,,Tím to asi bude, ale teď chci vidět Stevea." Uzavřela jsem tohle téma.

,,Neměla by jsi se namáhat." namítl chabě Jack. Věděl že Stelu nepřesvědčí k tomu, aby ještě zůstala v posteli.

,,Já chci vidět Stevea." Řekla jsem mu důrazně a jelikož jsem byla v noční košili - do které mě zdřejmě musel někdo převléct- tak jsem napřed přešla ke skříni a vytáhla z nich jedny ze tří jednoduchých šatů a oblékla jsem si je.

Jack na mě počkal než si je obleču a mezitím se díval z okna abych měla aspoň trošku soukromí.

Pak jsme vyrazili pomalým krokem k Steveově komnatě. Při cestě mě docela znervózňovalo, že Jack pečlivě zkoumal každý můj pohyb.

Když jsme konečně dorazili tak Steve spal, ale byl u něj léčitel který na něj dohlížel. Hned jak nás uviděl tak se nám začal horlivě klanět a kdybych mu věnovala trochu své pozornosti tak bych si všimla, že se v jeho očích odráží jen emoce údivu, vděku a štěstí.           

Moje pozornost však teď patřila jen Steveovi. Sedla jsem si bezmyšlenkobitě na židli ze které před chvílí vztal léčitel a vzala Stevea za ruku. Teplotu měl normální. A když jsem si ho sjela pohledem celého viděla jsem, že na tom nevypadá špatně.

Tázavě jsem se podívala na léčitele. Ten pochopil a začal vysvětlovat.

,,Váš bratr je velmi silný a proto se také léčí rychleji než normální pacienti. Dali jsme mu protijed. Takže jed z Manořiných sítí už v něm není. Počítáme s tím, že by se měl asi do týdne, možná týdne a půl uzdravit natolik, aby mohl s vámi odjet domů." Povzbudivě se na nás usmál na konci svého proslovu. Asi mu došlo, že nám na Severu není zrovna nejlíp.

,,Dobře díky" Usmála jsem se na něj na oplátku já.

Takže do tří týdnů budeme doma. Pousmála jsem se nad tou představou. Vážně nemám Sever ráda.