Tajemství Martini

U Dvou Pelikánů

Vystoupili jsme z lodi. Nikdo nám nevěnoval moc pozornosti a já za to byla vděčná. Ještě by si něčeho všimli. Rozešli jsme se po hlavní ulici. Naši skupinku vedli Simo s Johnym. My jsme šli za nimi. Měli jsme namířeno do hostince U Dvou pelikánů a jelikož už jsme zde všichni společně už jednou byli, šli jsme na jistotu. 

Hostinec U Dvou pelikánů bylo velmi příjemné místo. Nejdůležitější však byla diskrétnost a loajalita ke svým zákazníkům. 

Jako první vešel dovnitř Simo. Já ani Nikol jsme mluvit nemohli a Johniho způsoby byly někdy otřesné. 

,,Panglawas."  Řekl  Simo v pozdrav.  Stejně pozdravil i Johny. My jsme jen kývli. Naše dívčí hlasy by nás prozradily. 

,,Panglawas, unsaon ko pagalagad kanimo?" Pozdravil i elegantní pán za pultem a přidal otázku, čím by nám mohl posloužit. Nenápadně jsem se rozhlédla po lokále. Až na onoho pána tu nikdo nebyl, očividně nám štěstí přálo.

,,Oo, gusto namong dunay duha ka kwarto kada gabii" Odpověděl Simo s upřímným úsměvem . Znamenalo to ano dva přáli by jsme si dva pokoje na jednu noc. 

,,Okay, giisip nako nga alang sa duha..."  Muž nám pokoje přislíbil, a doplnil otázku jestli pro dva. Na to Simo jen přikývl.

Přikývl i muž za pultem a otočil se na stěnu za ním, kde byly pověšené klíče, zřejmě od pokojů a dva Simovi podal.

,,Salamat" Poděkoval Simo a znovu se na muže před sebou usmál.

,,Kinahanglan ba akong tawgon Akira aron dad-on ka sa imong mga lawak o maigo ang imong kaugalingon?" Zeptal se ještě muž zdvořile jestli trefíme do svých pokojů nebo jestli má poslat Akiru ať nás doprovodí.

,,Among gibunalan ang among kaugalingon, apan adunay panihapon sulod sa usa ka oras?" Simo odpověděl, že trefíme a pak se zeptal jestli by nám za hodinu nemohla donést večeři.

,,Sigurado gayud." Usmál se muž a přisvědčil. 

Na to jsme se otočili a vydali se po schodech do druhého patra. Před dveřmi do mého a Nikoliina pokoje jsme se rozdělili. My jsme vstoupili do dveří, zatímco kluci pokračovali k těm vedlejším.

Pokoj byl zařízen ve stejném stylu jak jsem si to tu pamatovala z naší minulé návštěvy. Dvě postele ve dvou rozích pokoje. Na povlečení nebyla patrná jediná nečistota, stejně tak v celém pokoji. U pravé stěny stál malý typicky Korientský stoleček s židličkami a u levé stěny byla velká skříň.  Působilo to velmi útulně.

,,To snad ne..." Vyhrkla najednou Nikol. Obrátila jsem se na ni a tázavě pozvedla obočí. 

,,Ty židle..." zaúpěla mi na vysvětlení. Znovu jsem se obrátila na ony Korientské židle a při tom se usmála. Korientské stolečky a židličky nebyly stejné jako ve většině zbylého světa. Byly o dost menší a pro cizince byl zpravidla obrovský problém sednout si na ně tak, aby jim netrčely nohy do všech stran. Jinak na tom nebyla ani Nikol. Při jednom z pokusů se nějak elegantně posadit dokonce zavadila o ozdobný ubrus, který obvykle bývá na stolečkách a svrhla na sebe mísu tradiční Korintské polévky. A od té doby nesnáší Korientské židle, stoly, jídlo a kdo ví co ještě...

,,Zdar kočky." Vtrhl do našeho pokoje vysmátý Johny. 

,,No nazdar." Ušklíbla se Nikol a plácla sebou na jednu z postelí.

,,Hello dad-on kon ikaw nga panihapon." Ozval se za námi další hlas.