Tajemství Martini

Sultán

,,Díkuji za tvé služby a doufám, že se brzy zase setkáme. Zatím sbohem Bartolomeo." Řekla jsem mému průvodci posledních pár slov a přidala k nim ještě milý úsměv, protože Bartolomeo a jeho znalost paláce na mě udělali dojem. 

,,Nápodobně, hodně štěstí, lady Stelo." Přikývl a úsměv mi oplatil. To už jsem se vyhoupla na okno a spustila z něj nohy. 

,,Zavři pak to okno prosím." Požádala jsem ho. On jen přikývl. Otočila jsem se tedy a začala se soustředit na malou římsu a mou následnou cestu k vedlejšímu oknu, které bylo ode mě vzdálené asi šest metrů. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, že půjdu po uzoučké římse u rovné stěny bez výběžků za které bych se mohla chytit a aby toho nebylo málo tak pode mnou bylo dalších pět pater volného pádu.

Zatřepala jsem hlavou. Tohle nikam nevede. Pomyslela jsem sei. Opatrně jsem položila nohy na římsu a vyskoušela jestli se mi nezbortí pod nohama. Vypadalo to že ne, takže jsem na ni přenesla celou váhu a udělala první krok směrem k mému cíli. Za sebou jsem slyšela, že se okno zavírá. Bartolomeo se asi taky rozhodl vzdálit, což bylo jenom dobře, ale mě to v tu chvíli jen přispělo na  moji úskost. 

Soustředěně jsem pokládala nohu před nohu a přesvědčovala sama sebe, že to nic není. Nakonec jsem k druhému oknu v pořádku došla a s úlevou se jej chytla. Čekala na mě však další nepříjemná věc a to otevřít okno. Mohla jsem ho rozbít, ale napadlo mě něco lepšího. Použila jsem svůj živel země a vyslala do zámku. Po pár minutách koncentrace jsem uslyšela klapnutí a okno se otevřelo. Oddechla jsem si a vytáhla se na něj. Jakmile  jsem se ocitla v pokoji, okno jsem za sebou zavřela. 

Rozhlédla jsem se po pokoji a znechuceně jsem se ušklíbla. Typický Korient pomyslela jsem si, přezdobené. V místnoti byla nejvýraznější obrovská postel a já pomyslela na to, kolik konkubín se v ní asi už vystřídalo. Dále tu byly velké hodiny  a já si s hrůzou uvědomila, že by sem každou chvíli měl přijít z večerního jednání. 

Ložnici jsem ještě jednou přejela pohledem a pak jsem se vydala do vedlejší místnosti. vypadalo to tam jako v nějakém soukromém salónku a pracovně zároveň. Byl zde malý stůl uprostřed s od pohledu pohodlnými křesílky s další velký u okna. Okno tu bylo ještě jedno a k tomu jsem se vydala. Postavila jsem se tak abych byla ve stínu, dívala se z okna a přitom ve skle měla výhled na dveře.

Když jsem stála na místě, které mi vyhovovalo poupravila jsem si šaty, lépe rozprostřela vlasy a narovnala kápi. Svůj pohled jsem poté přemístila k honosnému zrdcadlu, jenž se náchazelo na protější stěně. Vypadala jsem dobře, krásná a tajemná. Na první pohled jsem možná působila jako muž. Taky dobře. Pomyslela jsem si.

Teď už mi ale nezbývalo nic jiného než čekat a užírat se čím dá ltím větší nejistotou, že se něco pokazí.

Dloho jsem ale čekat nemusela. Z chodby se začali ozývat hlasy. V tu chvíli mě polil ledový až děsivý klid a já věděla, že teď by mě nerozhodilo ani kdyby se celý palác najednou začal bortit.