Tajemství Martini

Nehrajte si se zkumavkami!

Podíval jsem se do třetí zkumavky. Tam byly okvětní lístky Alegorie Ptalumis.

Pak jsem vzal hmotu přidal ji do ní.

To co se stalo za pár vteřin bylo tak rychlé, že když jsme se to pokoušeli někomu popsat vůbec jsme si nevybavovali, co se vlastně stalo.

Prostě jsme s Lukem v jednu chvíli stáli u zkuvek a v druhou jsme byli nějakou obrovskou silou odhozeni na konec místnosti, kde jsme se zarazili o zeď.

Když jsem se z toho nárazu vzpamatoval a začal normálně dýchat, podíval jsem se jak je na tom Luke.

V tu chvíli mě žádné pokusy nezajímali. Hlavní bylo, aby byl Luke v pořádku.

Luke byl na tom asi stejně špatně jako já. Náraz mu vyrazil dech a pořádně si natloukl, ale jinak vypadal v pořádku.

Než jsem se ho však stihl zeptat a ujistit se že je mé mínění správné rozrazily se dveře a dovnitř vběhla naše hospodyně paní Leeroyová.

,,Bohu na nebi, slyšela jsem strašný výbuch." Vykřikla poděšená a hledala nás po místnosti pohledem.

Za ní už do místnosti vběhli další dva sluhové. Ti když si všimli, kde jsme tak nám pomohli na nohy a pak ještě do křesel, které stály v rohu místnosti.

Vyměnil jsem si s Lukem starostlivý pohled ujišťující se, že nám nic vážněho není.

Pak jsme svůj pohled převrátil k naší hospodyni, -dříve to byla naše (moje Jacka, Stevea a Stely) chůva- která vypadala opravdu naštvaně.

Napřed poslala sluhy pryč. Potom se podívala po místnosti. A pak zaměřila svůj pohled na nás. Viděl jsem v něm strach a narůstající rozhořčení. A pak spustila.

,,Christopher Martini, náš malý vědec a s ním Luke Stenley. Jeho obvyklý kumpán." Odmlčela se a já věděl, že teď to teprve začne.

,,Co jste to zase provedli! Víte jaký to byl výbuch?! Kolikrát jsem vám říkala 'nahrajte si se zkumavkami?! Nehrajte si s chemikáliemi?! Ale vy ne! A pak to tak dopadá! Celá laboratoř zničená! Víte kolik starostí nám přidáváte?! Ale to vás nezajímá! Stejně tak že jsem si o vás dělala neskutečnou starost!" Při poslední větě její hlas nepřirozeně klesl a téměř jí ukápla i slza. Pak se ale jako obvykle schopila.

,,Zavolám vám léčitele a vy to tu koukejte uklidit." Řekla a odešla.

S Lukem jsme si vyměnili útrpné pohledy.

,,Připomíná mi to moment před deseti lety, kdy jsme si tady v laboratoři hráli na vědce." Usmál jsem se.

,,Smíchali jsme látky Elerubus a Sorbus. Tenkrát jsme to ještě nevěděli, ale tyhle látky po smíchání udělají obrovský výbuch. " Oplatil mi Luke úsměv.

,,Takže jsme udělali obrovský výbuch, který rozbil polovinu oken v sídle." Pokračoval jsem dál.

,,Hned na to přiběhla paní Leeroyová a začala po nás křičet, co jsme to zase vyvedli." Pokračoval i Luke.

,,S ní sem přišla i tehdy šestiletá Stela a celou dobu co na nás paní Leeroyová křičela se mlčky opírala o stěnu." Usmál jsem se při vzpomínce na Stelin lhostejný pohled.

,,A když paní Leeroyová odešla, tak se nás zeptala. 'Co jste zjistili?' A my na to, že látky Elerubus a Sorbus po smíchání udělají obrovský výbuch." Pověděl zase Luke.

,,Ona na nás jen povytáhla obočí a zeptala se. 'A to jste kvůli tomuto zjištění museli rozbít okna v polovině sídla?' Když jsme se neměli k odpovědi, tak jen zakroutila hlavou a odešla z laboratoře." Dopověděl jsem naši společnou vzpomínku a začal se smát. Luke se ke mně po pár vteřinách přidal.

Od té doby se nám to stávalo skoro pořád. A vždy to mělo stejnou posloupnost. Jen reakce Stely byly jiné.

Teď tu sice není, ale jak přijede tak první co jí paní Leeroyová řekne bude náš výbuch v laboratoři a pak nám položí svoji obvyklou otázku. 'Co jste zjistili?'

Přestal jsem se smát. No jo. Co jsme zjistili? Otočil jsem se na Luka, který se už taky nesmál.

,,Luku? Máš ponětí co se tu vlastně před chvílí stalo?"