Tajemství Martini

Akira

Pomalu jsem se otočila a usmála se na nově příchozí. ,,Akiro, jsem rád že tě opět vidím." Zvolal Simo se zářivým úsměvem. Můj úsměv se ještě rozšířil. S Akirou jsme se seznámili na naší předchozí návštěvě Korientu a hodně jsme se spřátelili. Akira je velmi inteligentní, hezká, všímavá a především přátelská a zábavná, nebyl tedy problém si ji oblíbit. Někteří si ji však zřejmě víc než jen oblíbili.

,,Simo!" Zasmála se Akira a nohou za sebou zavřela dveře. ,,Taky tě zase ráda vidím... vás všechny." Zvolala nadšeně jen co dveře zaklaply. Vzápětí jsme ji pozdravili i my ostatní.

,,Posadíš se s námi?" Zeptala jsem jí.

,,Samozřejmě, Federico s tím počítá." Přitakala ochotně, když položila jídlo na onen miniaturní stolek.

Usadili jsme se teda ke stolu. Já, Akira i Simo jsme elegantně složili nohy křížem pod stoličku. Nikol a Johny je radši nechali trčet před sebou.

,,Jsem ráda, že vás znovu vidím, ale myslím, že by jste neabsolvovali tak dlouhou cestu jen proto, aby jste mě viděli." Promluvila Akira ve chvíli, kdy jsme si sedli ke stolu. Pro sebe jsem se usmála. Šla rovnou k věci, neboť ač mi to přišlo vůči ní trochu bezohledné, vskutku jsme tu kvůli ní nebyli.

,,Bohužel máš pravdu." Povzdechla jsem si. ,,Jedeme inkognito za sultánem Adrihádem Selejem Astreteturkem." Prozradila jsem jí.

,,Chápu, potřebujete tedy vědět co nejvíc o sultánovi a pak taky někoho spolehlivého, kdo vás k němu zavede." Přikývla Akira zůčastněně.

,,Ano, to by jsi byla laskavá." Usmála jsem se vděčně.

,,To bude trošku problém." Zamračila se Akira. ,,O sultánovi toho moc nevím. Hlavní město je odtud daleko... Ale... proslýchá se o něm, že má velmi dobrý vztah k ženám. Jinak je to velmi dobrý vláce a celkově... Je prostě v pohpdě. Aspoň to se říká." Vylezlo z ní po chvilce. ,,Víc toho doopravdy nevím." Dodala potom.

,,To je v pořádku. Důležitější je jestli nám dokážeš do rána sehnat někoho, kdo nám bude dělat průvodce." Pohodila jsem hlavou a upřela na ni svůj pohled.

,,Jasně, to nebude problém. To zvládnu." Zasmála se. 

,,Tak to nám spadnul kámen ze srdce." Zasmál se Simo. 

,,Budu, ale muset co nejdřív vyrazit. A taky budu potřebovat trochu peněz navíc." Odpověděla Akira s vážnou tváří, avšak u posední věty se trochu začervenala. V tomhle se nezměnila. Pomyslela jsem si. Stále byla nesvá, když musela někoho o něco žádat. Přesto že na to měla plné právo.

,,Jasně, počkej chvilku." Usmála jsem se přívětivě a zamířila k našim skromným zavazadlům. O peníze, ani Korientské rubly jsme neměli nouzi. 

,,Bude ti stačit padesát rublů?" Zeptala jsem se po chvilce.

,,Ano... ano, myslím že to bude snad až moc. Bude stačit třicet." Usmála se Akira potěšeně v odpověď.

,,Nouzí o peníze netrpíme, zbytek si nech. Prokazuješ na nám obrovskou službu. Pobíhat někde takhle v noci a ještě když se jedná o Korient." Pohodila jsem vlasy a znovu se na ni povzbudivě usmála.

,,Děkuji, moc si toho vážím, ale už bych měla jít, ať to stihnu." Odpověděla a vydala se ke dveřím.

,,Doprovodím tě dolů." Usmál se Simo a zvedl se tak rychle, že jsem mu ani nestihla říct ať ho nikdo takhle nevidí.

Zbylo nám tedy se na sebe jen s povytaženým obočím pobaveně a poněkud spiklenecky podívat.