Tajemství Martini

Zvláštní

Byla jsem z dnešního dopoledne unavená a to mě čekalo ještě náročnější odpoledne. Povzdechla jsem si. Teď jsem mířila na oběd. Další náročná věc.

Najednou jsem zaslechla hlasy. Okamžitě jsem poznala Arii, ale nad dalším hlasem jsem musala chvíli přemýšlet. Byl to vévoda Denis Richard Sponheimský z Adrestu. Byl to jediný vévoda, který nás bral s nadhledem a pochybnostmi a proto jsem si ho taky jako jediného měla v úctě. Ale co s ním dělala Aria?

Jen co jsem odbočila za roh uviděla jsem je. Aria se zrovna velmi vesele smála. Zřejmě něčemu, co řekl lord Sponheimský. Vypadala šťastně. Svůj pohled jsem obrátila na lorda Sponheimského. V jeho očích jsem zaznamenala pobavené jiskřičky. Taky se bavil, pomyslela jsem si překvapeně. Z mého přemýšlení mě vyrušil lordův hlas.

,,Lady Stelo Grace Martini." Pozdravil a při tom na mě kývl.

,,Vévodo Denisi Richarde Sponheimský." Pozdravila jsem i já a při tom se uklonila. ,,Ario..." Obrátila jsem svůj pohled zase na sestřenici. ,,Co jsi celý den dělala?" Zeptala jsem se s pro mě typickým jemným úsměvem. 

,,Byla jsem se projít na zahradu. Už jsem ti přece říkala, že vaše zahrada je úžasná. Je jako z pohádek." Odpověděla mi s úsměvem. 

,,Ano, vzpomínám si." Přitakala jsem. ,,A taky si dokážu představit, co následovalo potom. Usadila jsi se v málém Tralinkovém altánku a odtud jsi se dívala na moře a nechala se unášet svými sny. Jen vy mi v mém příběhu trochu nesedíte." Zasmála jsem se a obrátila svůj pohled zase na lorda Sponheimského. 

,,Máš naprostou pravdu Stelo. S Lordem Sponheimským jsem se potkala v altánku. Nebo spíš jsem přemýšlela a dívala se u toho na moře a lord Sponheimský za mnou tiše a nepozorovaně přišel. Velmi mě tím vyděsil, no a pak jsme se dali do řeči. A nakonec se lord Sponheimský nabídl, že mě doprovodí na oběd." Odvyprávěla mi Aria celý příběh.

,,Přesně tak." Přetakal lord Sponheimský. ,,Musím říct, že vaše sestřenice je milá společnost. Velmi mě pobavila." Usmál se ještě.

,,To je hezké, teď už ale pojďme jistě už na nás čekají." Usmála jsem se a jako první vyrazila do jídelního sálu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Podívala jsem se malým kukátkem do sálu. Už tam byli všichni i král s královnou a jejich potomky. Už byl čas. Kývla jsem na Jacka. Ten si povzdechl a postavil se před dveře. Za ním se postavil Steve a za ním Christopher. Nakonec jsem se postavila  já. 

V tu chvíli Jack rozrazil dveře a se vztyčenou hlavou vpochodoval dovnitř. Stejně tak i my. 

Mí bratři došli až na pódium a tam se postavili. Jack doprostřed, a Steve s Christopherem mírně za něj. Steve po jeho pravici a Christopher po levici. Já se zastavila před pódiem a poklonila se. Pak jsem začala pronášet ty slova.

,,Lorde Jacku Eliotte Martini z Belorinu jste připraven stát se tím kým vás bůch předurčil?" Otázala jsem se jej na první otázku.

,,Ano." Odpověděl prostě. Přesně podle etikety a dávných pravidel.

,,Budete sloužit svému rodu ke cti?" Zeptala jsem se znovu.

,,Ano." Odpověděl stejně jako před tím.

,,Budete sloužit svému lidu spravedlivě, přesně tak jako vaši předci?" Zeptala jsem se naposled a on mi naposled odpověděl.

,,Ano." Řekl.

,,Pak tedy nechť ať vás a vaši vládu provází síla, vévodo Jacku Eliotte Martini z Belorinu." Pronesla jsem slavnostně poslední větu a poklonila se.

Na vstali ostatní ze židlí uklonili se a sborově pronesli tu posvátnou větu. ,,Ať vás provází síla.