Tajemství Martini

Břehy Korientu

Asi před třemi hodinami nám kapitán lodi oznámil, že na obzoru je již vidět pevnina. Teď bylo před jen pár minut a byli jsme v přístavu. 

Těšila jsem se až vystoupím z lodi. Ne kvůli tomu, že by mi snad plavba po moři dělala nějaké problémy. Naopak jsem milovala cestování po vodě, avšak teď jsme měli úkol a cesta byla na můj vkus až příliš dlouhá. 

Nebyla jsem však sama, kdo se těšil až tahle plavba skončí. Johny sice už překonal počáteční nevolnost z houpání lodi na vlnách, ale i přesto byl jeho krok na palubě mnohdy nejistý.

Pousmála jsem se a zavřela oči, před mírným vánkem, kterým byl přístav Santletiseon pověstný. Ani obyvatelé tohoto města totiž ještě nezažili, že bylo bezvětří nebo že by snad nastal nějaký hurikán. Tento mírný a osvěžující vánek vál pořád ač už bylo horko nebo zima. V tomto případě tedy spíše horko, protože počasí v Korientu bylo teplé po celý rok.

Pootevřela jsem znovu oči. Zrovna jsme vplouvali do přístavu. Na palubě lodi tedy začal panovat schon, aby vše bylo přichystané na zakotvení. Radši jsem se proto nepozorovaně vytratila do podpalubí, abych nepřekážela. Ačkoliv jsem totiž plavby po moři milovala, lodím jsem vůbec nerozuměla.

V kajutě jsem našla Nikol, která už byla nachystaná na to, že budem vystupovat. Své obvyklé lehké šaty námořnické modři  vyměnila za oblečení bohatšího obyvatele Korientu, zelený kabátec jenž sahal až na zem, ozdobnou též zelenou vestu, která nebyla o moc kratší než sám kabátec a bílý turban pod kterým si schovala vlasy, aby nebyly vidět. Jen když jsem v tom Nikol uviděla, málem se mi orosilo čelo od toho jak tento šat musí být za teplého počasí, které bylo v Korientu celoročně, nepohodlný.

Povzdechla jsem si a dala se do vlastních příprav. Mé oblečení bylo téměř stejné jako to Nikolino. Avšak v modré barvě. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a ušklíbla se. 

Já i Nikol jsme vypadaly velmi podivně. Měli jsme sice pánské oblečení, naše ženské křivky byli dokonale skryty a naše obličeje měli neutrální výraz, ale přesto v nás bylo cosi, co by pozornému pozorovateli prozradilo, že muži skutečně nejsme.

Pohlédla jsem na Nikol. Ona zřejmě nic takového nezpozorovala. To mě celkem upokojilo. Nikol toho většinou neuniklo tolik jako komukoliv jinému a  pokud ona žádný zvláštní ženský rys nezpozorovala, tak jsem mohla být klidná.

,,Už jsme přistáli, dámy." Vběhl do naší kajuty rozesmátý Johny. Už byl taky převlečený. Když si však všiml, že jsme převlečené i my tak se najednou zarazil a koukal na nás. 

,,Tak jak nám to sluší?" Zasmála se Nikol po několika vteřinách Johnyho hledění.

,,No... Kdybych tak dobře vás neznal, myslel bych si, že jste jen nějací cizí pánové." Usmál se váhavě.

,,Skvěle." Usmála jsem se. 

,,Jdeme?" Vešel do místnosti i Simo a změřil si nás zkoumavým pohledem. Jeho údiv nebyl tak velký jako Johnův, ale i tak mě uklidnil. Simo byl vždy umírněnější ve vyjadřování svých pocitů a nálad. V tom jsme si byli vždycky podobní. Nikol i Johny byli vždy sdílnější.

,,Ano." Přitakala jsem. ,,Máme před sebou ještě spoustu práce."