Tajemství Martini

Smrt

Po pár minutách ticha se rozlehlý dveře a dovnitř vběhli postupně všichni mí bratři. Když uviděli otcův obličej bylo na nich znát, že jim došlo to co mě o deset minut dříve. Smrt se blíží.

,,Otče..." Hlesl Jack, který se vzpamatoval jako první.

,,Jackie, Stevie, Chrispie, Stalcy, děti moje." Usmál se otec. ,,Můj čas na tomto světě se rychle blíží ke konci a proto bych vám chtěl něco říct." Na chvíli se odmlčel a sjel nás pohledem.

,,Jste Martini. Na to nikdy nesmíte zapomenout. Každý Martini má na tomto světě svou úlohu. Velmi důležitou. Musíte dokázat, že stojíte za to být Martini. Krásní a mocní, ale především laskaví, schovívaví a spravedliví. Musíte jít příkladem nejen pro svůj, ale pro celý svět. Vždy jednejte tak, jak je to správné. Zabraňujte válkám, chraňte svůj lid. A především buďte hrdí na to čím jste." Dokončil otec svůj proslov.

Všichni jsme přikývli. Chápali jsme to. Bylo to naše poslání. Poslání našeho rodu. K tomu nebylo co dodat a proti nás překvapilo, když se otec nadechl a pokračoval.

,,Je tu ještě jedna věc, kterou jsem vám chtěl říct. Poslední a přeci nejdůležitější." Usmál se. ,,Mám všechny moc rád a jsem na vás hrdý." Zašeptal a zavřel oči.

My jsme jen hleděli a vstřebávali jeho slova. Možná proto jsme si téměř nevšimli, jak jeho dech změlkl a nakonec jeho pravidelné oddechování přestalo docela.

Všichni jsme se po sobě podívali. Nakonec jsem se zvedla, rychlým pohybem nahmatala jeho pulz pak zavrtěla hlavou.

Věděli či to znamená. Nebylo třeba mluvit. Ačkoli by někdo další, kdo by tu byl s námi v pokoji usoudil, že je nám smrt otce lhostejná, tak jsme trpěli. Nedávali jsme to najevo, ale bylo to tak. Prozrazovalo nás jen mlčení a ticho, které v pokoji vládlo. Neúnosné a těžké, plné smutku.

,,Tak zemřel vévoda Almond Falcon Martini z Belorinu, syn vévody Herodala Cedrika Martini z Belorinu." Pronesl Jack po pár minutách s nepřeslechnutelnou bolestí v hlase.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Novinka, že vévoda z Belorinu zemřel se šířila velmi rychle. Za tři dny to již vědělo celé Belorské panství a za týden toho bylo plné království.

Všichni lidé v Belorském léně drželi smutek. Po vzoru lenního města a samotného Belorinu, vyvěsili z oken černé vlajky. Všichni kněží sloužili každý den o jednu bohoslužbu navíc, aby se věřící modlit za duši svého pána a také se dozvědět více o jeho dobrých skutcích.

Pohřeb byl naplánovaný na neděli. Tak jak bylo zvykem se do lenního města sjeli všichni nižší šlechtici, řemeslníci i obchodníci, ale i chudí rolníci, aby při pohřbu vzdali hold svému pánovi. Pohřeb vévody z Belorinu byl totiž přístupný všem lidem z Belorského léna. Bez ohledu na jejich postavení.

Smutek se ještě po pohřbu držel jeden týden. Pak se musel odložit, protože přesně za týden po pohřbu vždy bývá oslava nástupu nového pána.

Ta je už zpřístupněná jen nejvlivnějším šlechticům léna, vévodům, markýzům, hrabětem a v nakonec i samotnému králi. Žádný jrálovský pár si nikdy nenechal ujít oslavu nástupu nového vévody z Belorinu.

Byla to vždy největší událost roku. Ať už se ten rok stala jakákoli jiná úžasná věc, naše oslavy to vždy přebily.

Ušklíbla jsem se pro sebe. Nikdo prostě nedokázal udělat tak dobrou oslavu s tolika lidmi a ať nás nemají někteří šlechtici sebeneraději, tak nepŕijet na oslavu nového lorda z Belorinu by bylo naprosté společnské fiasko.