Tajemství Martini

Tielontitan

Hostinec Brindaberng byl jen dvě hodiny jízdy vzdálen od hlavního města. Bylo to velmi praktické. Mohli jsme se tu zastavit a připravit se na to, co nás bude následující dny čekat a projít si dopodrobna náš plán. Ne že by na něm bylo moc co objasňovat...

Z přemýšlení mě vyrušilo, jak už tomu bývá, zaklepání na dveře.

,,Dále." Zavolala Nikol.

,,Zdravím dámy." Usmál Conor jenž jako první vešel do dveří. Conor byl naším průvodcem po Korientu. Je to však také Akiřin dobrý přítel, která nás navíc důrazně ujistila o jeho loajalitě a mlčenlivosti. Navíc Conor se svou světle hnědou až blond barvou vlasů a světlou pletí nevypadal jako typický Korienťan a po bližším přezkoumáním jím ani doopravdy nebyl. Proto také znal naši skutečnou identitu.

,,No nazdar." Protočila Nikol očima avšak úsměvu se neubránila. 

,,Tak jaký je plán?" Zeptal se Simo a při tom jako obvykle zavřel dveře.

,,V celku jednoduchý. Ubytujeme se zítra v Tienlotitanu v hostinci Merkely. Tam se již setkáme s tvým známým z paláce." Kývla jsem na Conora. ,,Prověřime jej a v případě, že nám bude připadat dost loajální, vypravíme se sním do paláce. V paláci proniknu do soukromých komnat sultána Adriháda Seleje Astreteturka a popovídám si s ním. Nikol mezitím zajde do harénu a pokusí se něco zjistit tam. Simo projde palác a bude poslouchat a sledovat, však víš co máš dělat." Usmála jsem se a tento krát věnovala svůj pohled Simovi. ,,No a Johny, ty nám budeš celou dobu krýt záda." Dodala jsem ještě s postraním pohledem na johnyho, který se už nadechoval, aby se připomněl.

,,To zní jednoduše." Poznamenala Nikol s ironickým úšklebkem. 

,,Ještě aby ne..." Zasmál se Johny jenž ještě vstřebával skutečnost, že má být na třech místech najednou.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Naposledy jsem se ujistila pohledem, že všichni ví co mají dělat a pak jsem pobídla mladého Bartolomea ať mě vede. 

Lhala bych kdybych tvrdila, že nejsem nervózní. Byla jsem nervózní jako nikdy. Kdo by se mi však divil. Plánovala jsem se proplížit do komnat samotného sultána.

Na sobě jsem měla kápi a pod ní krásné šaty, nebyly sice takové jaké jsem měla doma, ale nemusela by se za ně stydět ani sultánova nejoblíbenější konkubína. Ostatně jsem tak na první pohled měla působit. Jako konkubína... 

Málem jsem si při té myšlence znechuceně odfrkla a proto jsem radši začala doopravdy dávat pozor na cestu. Právě jsme procházeli jednou z chodeb, která vypadala úplně stejně jako každá jiná, ale kdybych po ní šla znovu poznala bych jí.

Bortolomeo došel na roh chodby a vykoukl zpoza něj. Nikdo tam zřejmě nebyl a tak se vydal dál a já jej následovala. 

Nakonec jsme nespatřeni došly až do chodby za jejímž rohem se nacházely dveře do osobních komnat samotného sultána. U oněch dveří však neustále stály stráže. Nebylo tedy možné se jimi dostat do oněch komnat.

To jsme však ani neměli v plánu. Bartolomeo otevřel okno. Vyklonila jsem se z okna. Byla to výška, ale nic co bych nezvládla. Pod oknem byla malá římsa jenž vedla po obvodu celé budovy. Takže i k vedlejšímu oknu, které vedlo přímo do ložnice jeho veličenstva.