Tajemství Martini

Výslech

Stála jsem u skla a dívala se, jak můj bratr vyslýchá zajatce. Zajatec mě neviděl, sklo bylo totiž neprůhledné. Stejně jsem si však trochu připadala nesvá. 

Muži bylo zřejmě něco okolo třiceti let. Byl tedy v nejlepších letech. Barva jeho vlasů byla hnědá stejně jako barva jeho vlasů. Byl celkem pohledný. vzhled mu kazil jen jeho až příliš velký nos. příčinou nejspíš bylo, že jej měl několikrát zlomený.

Muž pořád mlčel. Od jeho zejetí už uplynuly dva týdny a on za tu dobu nepromluvil ani slovo. Výslechy k ničemu nevedly. Povzdechla jsem si. Budu se toho muset chopit sama.

Přešla jsem ke dveřím a zatáhla za kliku. Následně jsem přešla ke dveřím hned vedle a s hlubokým nádechem zaklepala, nasadila úsměv a vešla do vyslýchací místnosti. 

,,Jacku, necháš nás prosím osamotě." Vydechla jsem s milým úsměvem. Jack chtěl něco namítnout, ale pohled do mých očích ho přesvědčil, že to by nebylo moudré. 

,,Dobře." Usmál se i Jack a s mírnou obavou v obličeji opustil místnost.

Já se jen znova usmála a přešla blíž k zajatci. Znovu jsem si jej pořádně prohlédla. Opravdu byl hezký a ani jeho trochu větší nos mu na kráse neubíral.

I on si mě však zvědavě prohlížel. V jeho očích jsem viděla zvědavost a překvapení. Zřejmě nečekal, že za ním jako za zajatcem přijde mladá šlechtična s milým úsměvem na rtech. To by ovšem v jeho situaci nečekal nikdo.

,,Zdravím." promluvila jsem velmi měkkým a příjemným hlasem. Svůj hlas jsem uměla měnit stejně dobře jako výraz. V mém postavení to bylo velmi užitečné.

Většina lidí pod mím pohledem roztaje a ti, kteří můj pohled náhodou vydrží, roztají po uslyšení mého hlasu. Vyskytovaly se však i vyjímky. A on byl nepochybně jednou z nich. 

Mě to samozřejmě ani trochu nevyvedlo z míry. Spíš jsem to čekala. On a muži co nás napadli si museli projít hodně tvrdým výcvikem.

,,Jak se vám líbí na našem zámku?" Tuto větu jsem sice položila jako otázku. Na odpověď jsem však nečekala. Moc dobře jsem věděla, že žádnou nedostanu. ,,Lidé o našem skroumném sídle říkají, že je to novodobý div světa. Ovšem mě to připadá přehnané." Zasmála jsem se. Po celou dobu jsem, ale z muže nezpustila zrak. Všímala jsem si všech detailů. 

,,Ale kvůli tomu tu nejsem. Trochu mi děláte starost." Pokračovala jsem po odeznění mého smíchu a při tom se na něj starostlivě podívala. ,,Doslechla jsem se o tom, že jste po celou dobu pobytu v našem paláci ani jednou nepromluvil."  Po tomhle prohlášení jsem mu položila svou ruku na tu jeho. ,,To není zdravé. Měl by jste mluvit." Dodala jsem ještě nadějně. Doufala jsem, že mu můj milý přístup rozváže jazyk, avšak marně. Povzdechla jsem si. 

,,Tak to vám budu muset pomoct jinak." Oznámila jsem mu tiše a při tom už velmi usilovně pracovala na dostání se mu do hlavy. Celou dobu mě pozoroval. Celkem mě to znervózňovalo. Nedávala jsem však na sobě nic znát. Na mé práci to, ale poznat šlo. Byla jsem pomalejší než obvykle a víc než obvykle mě to vyčerpávalo.

Pomalu mi však začínalo docházet, že to nebude jen mím sníženým soustředěním. Vzdávat jsem se, ale nehodlala.