Tajemství Martini

Jo, vím to

Jeffe, promiň musela jsem si ještě něco neodkladně zařídit." Omluvila jsem se hned, když jsem vešla do salónku.

,,V pořádku." Usmál se Jeff, který se očividně spokojený rozvaloval v jednom z křesel. Já jsem jen přikývla, zavřela za sebou dveře a uvelebila se v křesle naproti Jeffovi.

,,Chtěla jsem s tebou mluvit, ale to už jsem říkala." Řekla jsem a málem se při tom nervózně ošila. Jeff mě znervózňoval i když jsem absolutně netušila proč. Bylo na něm něco...

,,No... přejděme rovnou k věci." Řekl jsem rozhodně a zapudila tím veškerou nejistotu. ,,Vím, že tu nejsi jen tak a vím taky to, že nejsi ten, za koho tě tady všichni mají." Pronesla jsem po malé odmlce. Jeff se však ani nehnul. Jediný sval na jeho obličeji se neponul.

,,To je zvláštní... A kým bych tedy podle tebe měl být?" Usmál se mírně při otázce.

,,To by jsi mi měl říct spíš ty." Odpověděla jsem zase po menší odmlce, kdy jsem přemýšlela jestli mám přistoupit na jeho hru nebo jít znovu rovnou k věci.

,,Já? Kdo jsem já? To ti lidně můžu říct. Jmenuji se Jeff Anthony Beck. Studuji na Prestonevě škole elementů. Mluvím plynně třemi jazyky. Mám rád šerm, jízdu na koni a oheň. Moje nejoblíbenější barva je rudá, nejoblíbější zvíře je kůň." Usmál se vítězně.

Já si naopak neslyšně povzdechla. Na tohle nemám čas. Ještě dneska za odlivu jsem se chtěla vydat na cestu. A ten má začít asi za půl hodiny.

,,Vážně Jeffe? Jevůbec něco z toho co říkáš pravda?" Zeptala jsem se krapet unaveně a při tom povytáhla obočí.                                                                                                                                                 

,,Samozřejmě." Usmál se přesvěčivě, ale v jeho očích jsem spatřilla nepatrné světýlko nejistoty.

,,Tak já ti teda řeknu, kdo jsi. Jeff Sawier Stark, korunní princ Valirijského království." Řekla jsem nakonec. Opravdu jsem nemě la čas na hry. 

,,A nemusíš zapírat. Netipuju." Dodala jsem, když jsem viděla jak se rozhoduje, co má říct.

,,Dobře." Pohodil Jeff hlavou. ,,Máš pravdu, ale když všechno tohle víš, tak co chceš ode mě. Když víš kdo jsem, tak musíš vědět i to proč tu jsem?" Odpověděl neutrálně. Je dobrý. Pomyslela jsem si překvapeně.

,,Ano, všechno co jsi teď vyjmenoval už vím. Co nevím je to jak jste na to přišli." Odpověděla jsem tentokrát já.

,,To je snad jasné. O dokonalosti vašeho rodu si šeptají snad po celém známém i neznámém světě. Znají vás snad všude. Jak se tak tady rozhlížím, tak to byly zřejmě jen závistivé řeči a můj otec jim až moc ochotně uvěřil." Vysvvětlil mi to jednoduše. 

Já jen chápavě přikývla a při přemýšlení nnaklonila hlavu na stranu. Závist. Pomyslela jsem si hořce.

,,Je to všechno o čem jsi se mnou chtěla mluvit?" Otázal se a při tom se již zvedl z křesla.

,,Ne ještě něco." Zadržela jsem ho spěšně, když jsem si uvědomila, co vlastně řekl.

,,Pokud vím, tak korunnímu princi bylo před nedávnem dvacet jedna." Řekla jsem s povytaženým obočím.

,,Vážně? To jsem netušil. A mimochodem, rozhodl jsem se tady v Belorském lénu ještě chvíli pobýt. Líbí se mi tady." Ušklíbl se a ještě než zavřel dveře na mě mrkl. Drzoun! Zakroutila jsem nad ním hlavou a sama pro sebe se nad tím usmála.