Tajemství Martini

Útok

Turnaj byl i přes má očekávání velmi mírný. Nikdo se nijak zvášť nezranil. Napomáhal tomu i fakt, že všichnni měli přes hlavu danou masku a tudíž nikdo nevěděl jestli právě nezabíjí svého přítele. 

Svůj šátek jsem dala Simovi. Věděla jsem, že i přes svůj mladý věk je na škole jeden z nejlepších a navíc to byl můj dobrý přítel už od nízkého věku, takže to nevzbuzovalo žádné spekulace. Aria dala zase ze stejného důvodu na moje doporučení svůj šátek Johnymu. Také to byl můj dobrý přítel.

Úplného konce jsme se však nedočkali. Vee chvíli, kdy si celkový vítěz podával ruku se svým posledním soupřem se odněkud ozvala rána. Všichni jsme se otočili za tím zvukem hledajíc její příčinu. Ale vtom se za mnou ozval varovný výkřik. Rychle jsem se otočila a spatřila oheň, který se k nám někdo obrovskou rychlostí poslal. Přesněji přímo na mě. 

Nemohla jsem nic dělat. Oheň byl moc rychlý. Už jsem se připravila na svou smrt. Oheň však za mnou nedoletěl. Pohltil jej proud vody vyslaný ještě s větší silou a rychlostí. Podívala jsem se na svého zachránce. Byl to bojovník, který vyhrál celý turnaj. Když si teď sundal masku, tak jsem jej poznala. Jeff Sawier Stark, korunní princ, kterého nám sem poslali jako špeha.

Rychle jsem od něj odvrátila zrak a rozhlédla se kolem sebe ze předu k nám mířila skupina asi dvaceti lidí. Na první pohled jsem poznala, že nepřišli s dobrými úmysly. Chtěli nás zabít.

Ohlédla jsem se po lidech okolo mě. Téměř všichni šlechtici byli naprosto vyděšení. Jack byl ověšen královnou a naštvaným králem a Christopher se snažil odvést některé šlechtice do bezpečí. Steve zatím povolal stráž. 

Podívala jsem se směrem, kam strážci běželi a to co jsem spatřila mě vyděsilo. Naše stráž byla skvěle vycvičená. Možná nejlepší v králoství, ale ti co nás přepadli byli vycvičení ještě lépe. Na ně neměli ani naše stráže. 

Povzdechla jsem si a při tom se podívala se na Stevea. ,Teď je to na nás!' Pomyslela jsem a tuto myšlenku jsem mu i poslala. Ten ke mě obrátil svůj zrak a přikývl. Došel totiž ke stejnému názoru jako já.

Rozvážně jsem vykročila vpřed. A jak jsem postupovala a dívala se při tom, jak útočníci ničí vše co jim přijde do cesty a jak klidně a bez emocí vraždí naše strážné, zmocňoval se mě vztek. Obrovský vztek na ty zrůdy, které nás přišli zabít.

Jen co nás zpozorovali, záhlédla jsem na jejich tvářích úšklebky. Mysleli si určitě, že i když jsme mocní, tak nás porazí. V tom se však pletli. Byla jsem totiž rozzuřená a rozzuřený člověk dokáže věci o kterých by si jinak mohl nechat jenom zdát.

Byli už ode mě jen pár metrů. Zvedla jsem proto ruce a namířila je na ně, připravená vypustit na ně svůj vztek. Oni se však také připravili. Šlo jich na mě asi osm. Dalších dvanáct na Stevea a ještě tři pokračovali k davu šlechticů. 

Svou plnou pozornost jsem po vyhodnocení situace zase obrátila na ně. ,Osm jich asi doopravdy nezvládnu.' Pomyslela jsem si podvědomě. Zatřepala jsem hlavou. Takhle uvažovat nesmím. Napomenula jsem se.

Dala jsem si ruce k sobě a ve vteřině vyrobila ohnivou kouli, kterou jsem hned po nejbližším útočníkovi. Ten tak rychlý útok nečekal a skácel se v bolestech k zemi. Tak už je jich jen sedm. Pomyslela jsem si zatímco jsem vyráběla další kouli. 

To už se ale vzpamatovali ostatní útočníci a mým směrem vzlétly hned tři ohnivé koule. Situace začínala být kritická.