Tajemství Martini

Sláva!

Probudila jsem se celkem brzy na to, že jsem skoro celou noc nespala. Podívala jsem se z okna. Pořád sněžilo. A Jack byl pořád tam venku.

Povzdechla jsem si. Nemůžu se jím teď zatěžovat. Jack to zvládne. Je to přece... Jack.

Ale ani to mě nedonutilo se jím aspoň malou části své mysli nezabývat.

Přesto jsem vztala a šla se obléct na snídani. Měla by mi s tím pomoct komorná, ale na tu se mi spoléhat nechce.

Když jsem byla hotová s převlíkáním, tak jsem se podívala na svůj odraz do zrcadla. Jako obvykle jsem neměla ani kruhy pod očima. Já a co jsem si všimla, tak ani moji bratři na tyhle věci netrpíme a ať se cítíme sebezničeněji, tak to na našem zevnějšku absolutně nejde vidět.  

Jako obvykle jsem vypadala 'dokonale' a 'svěže'.

Rozčesávání jsem si vlasy a stáhla je do ozdobného drdolu a naposledy se podívala směrem k oknu, jako bych se snažila myšlenkami přimět počasí, aby se umoudřilo. Nic se ovšem nestalo, takže jsem se s povzdechem vydala do jídelny.

V jídelně jsem byla - jako vždy-  přesně na čas.

Popřála jsem všem dobré ráno a při tom sjížděla pohledem po každém v místnosti. Až se můj pohled zastavil na jedné postavě, kterou jsem tu nečekala.

,,Steve, neměl by jsi ležet?" Zeptala jsem se starostlivě.

,,Nedělej si starost sestřičko. Léčitel říkal, že už můžu vztát a že se možná už za tři dny budeme moct vydat domů." Usmál se na mě bezstarostně Steve.

Mě na mysli okamžitě vytanula myšlenka.

'A co Jack?'

Tak na něj počkáme. A s touto odpovědí jsem radši vypudila Jacka z hlavy.

,,Tak to je skvělé." Usmála jsem se a dodala. ,,Jsem vážně ráda, že se ti ta noha uzdravuje."

Chci už od tud zmizet. Těším se domů.

,,Ano, to je skvělé." Souhlasí se mnou Aria.

Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala.

,,Takže nás za pár dní opustíte?" Zeptala se Marie.

,,Ano." Odpověděla jsem.

,,I s Arií?" Zeptal se teď pro změnu lord Eldar.

,,Ano." Odpověděla jsem znovu.

,,Dobře." Povzdechl si. ,,Doufám, že pobytu u nás nelitujete." Dodal ještě.

,,Ne jistě že ne." Usmála jsem se falešně. ,,Bylo nám potěšením."

,,Potěšení je na naší straně." Odpověděl a nevesele se usmál. Bylo mu jasné, že to pro nás žádné potěšení nebylo. 

Pousmála jsem se a vztala od stolu.

,,Arie, můžeš za mnou po snídani přijít? Musíme ještě něco probrat." Usmála jsem se s pohledem upřeným na její obličej.

,,Půjdu hned." Oplatila mi úsměv.

Já jen kývla hlavou a vydala se ke dveřím. Ona udělala po mém příkladu to samé.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jen co jsme došli do mého pokoje, tak jsem se jí přímo zeptala:

,,Opravdu chceš si námi jet na Jih?"

,,Ano, chci." Odpověděla bez zaváhání.

,,Dobře." Odpověděla jsem zamýšleně. ,,Víš ale že Jih je absolutně jiný než Sever?" Zeptal jsem se pro jistotu i když odpověď jsem znala předem.

,,Ano." Odpověděla stejně rozhodně a pevně jako předtím.

,,Vážně? " Povytáhla jsem na ni obočí.

,,Ano." Zase stejná odpověď.

Učí se rychle. Odpovědi bez vysvětlení jsou v takovéhle situaci důležité. Nikdo neví proč to děláte.

Až na mě. Pousmála jsem se zlomysně.

Hned po tom jsem se ovládla a hodila očko po Arii jestli si něčeho nevšimla.

Ta mi však nevěnovala pozornost, protože jinak upoutalo něco venku na nádvoří.

Podívala jsem se tam taky, abych zjistila co její pozornost upoutalo.

A v tu chvíli mé srdce 'poskočilo radostí', protože jsem i přes sníh, který bez přestávky padal z oblohy, uviděla jeho.