Tajemství Martini

Stojí nám to za to?

Znaveně jsem se svalila na postel. Celé dopoledne jsem Arii učila Lazštinu. Pak tu byl náročný oběd, který nám přichystala má teta Lady Marie a nakonec jsem celé odpoledne se Stevem pročítala knihu o Lidech z Pustiny a s jeho pomocí pak udělala shrnutí pro Jacka.

Už dávno vím jak úzce spojené je psychické vyčerpaní s fyzickým.    

Takže jsem byla jak psychicky tak i fyzicky absolutně vyšťavená.

Chtěla jsem zavřít oči a usnout, ale jen co jsem je zavřela mi na mysli vyvstanula vzpomínka.

Proč tam s ním nikdo nezůstal?

To řekla má teta Lady Marie při obědě a mě to stále vrtalo v hlavě.

Proč tam s ním někdo nezůstal?
Proč jsme vůbec tady na Severu?
Co tu děláme?
Neměli by jsme si radši hledět svého?
Co dělá Christopher doma?
Neděje se tam něco špatného?
Co když útočí Jižanští nájezdníci?
Co by s tím on dělal?
Neměli jsme radši zůstat doma?
Co je s naším milovaným Belorskem?  

Za prvotní otázkou se objevovali další a další a trvalo několik minut než převzal můj racionální mozek nadvládu nad strachem a pochybami.

Když se tak stalo, tak jsem se rozhodla, že si tyhle palčivé otázky projdu jednu za druhou.  

První otázka byla jednoduchá.

'Proč je Christopher doma sám?'

Protože my všichni jsme tady na Severu.

'Proč jsme my ostatní tady na Severu?'

Protože jsme zde bojovali s Manorou.

'Neměli by jsme si radši hledět svého?'

Na tuhle otázku jsem si odpovědět nedokázala. Měli nebo neměli? Nevím.

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle nikam nevede. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ráno jsem mi nebylo dobře. V noci jsem nemohla spát. Pořád jsem nad něčím přemýšlela.

K snídani jsem nic nesnědla a na hodinu Lazštiny s Arií mě soustředění stálo hodně úsilí.

Takhle špatně mi už dlouho nebylo. Steve si toho všiml, ale nic neříkal. Věděl, že bych si něco vymyslela, abych nemusela říkat pravdu.

Dodělali jsme tedy shrnutí pro Jacka o lidech z pustiny a pak se s tichým pozdravem rozloučili.

Celý den byl chmurný a vypadalo to, jako by si to myslelo i počasí, protože chvíli potom, co jsem odešla od Stevea začal lehce padat sníh a hodinu poté už hustě chumelilo.

V tu chvíli jsem pomyslela na Jacka. Byl někde tam venku. Nevím, jestli byl někde pod střechou a v teple nebo jestli někde mrzl i s koněm v závějích. To pomyšlení mě vyděsilo.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Stála jsem u okna a sledovala padající sníh. Stála jsem tam na tom stejném místě už asi dvě hodiny.

Otevřely se dveře. Neotočila jsem se. Věděla jsem, že je to Arie. Při takovéhle situaci by za mnou doma přišel Christopher nebo Nikol. Jacka ani Stevea by to nenapadlo. Oni to nechápou. Téměř nikdy nemají výčitky svědomí, strach ani obavy.

,,To máš v plánu tu stát už do konce věků?" Zeptala se Aria po chvíli ticha.

,,Nevím." Odpověděla jsem bez špetky emocí.

,,Děláš si starost o Jacka?" Zeptala se opatrně.

,,Měla bych?" Odpověděla jsem jí na její otázku otázkou vlastní.

To ji rozhodilo, ale ne na dlouho.

,,Já bych o svého bratra strach měla..." Naznačila.

Zdřejmě očekávala, že na to jí odpovím, ale popravdě... To není můj styl. Musí říct vše a až pak jsem ochotná mluvit. A ještě k tomu já nikdy neřeknu všechno.

Musíme si to ale přiznat. Takhle to dělají všichni diplomati. Jenže na místě Arie je vždy ten horší.

,,Tak dobře." Povzdechla si Aria. ,,Byla jsem u Stevea a ten byl úplně v pohodě a když jsem se ho zeptala na Jacka, tak byl v pohodě a řekl, že si poradí. Jenže Jack je někde tam venku. Nikdo neví kde. A on si tam sedí a hraje s Rodrickem karty." Rozhodila rukama.

Pak se na mě chvíli dívala a když jsem se pořád k odpovědi neměla tak pokračovala.

,,Chtěla jsem vědět, jak si na tom ty, protože kdyby tam byl Rodrick, tak bych měla vážně obrovský strach." Dokončila svoji myšlenku.

Konečně se vymáčkla. A že jí to trvalo. Má o mě starost nebo jen vyzvídá?

Konečně jsem se otočila od okna a zadívala se jí do očí.

Má o mě starost. To mě trochu potěšilo. Mám jí něco povědět nebo ne.

Moc dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Čím míň lidí o mně něco ví, tím líp.

Tyhle úvahy mi proběhly hlavou ani ne za dvě vteřiny než jsem odpověděla.

,,Jack není Rodrick."

Byla to krátká, ale výstižná odpověď a Aria ji jako obvykle vůbec nečekala. Jako obvykle se však rychle vzpamatovala.

,,Stejně je to bratr." Řekla vzdorně.

,,Ano to je." Pousmála jsem se falešně. ,,A proto mu věřím... Ty snad svému bratrovi nevěříš?" Zeptala jsem se s hranou výčitkou a překvapení v hlase. 

Tím jsem ji dostala do kouta. Nemůže přece říct, že svému bratru nevěří. I kdyby to byla pravda. A když řekne, že mu věří tak bude společensky znemožněna. Samozdřejmě tady ne. Arii se tohle na veřejnosti nikdy nestane, protože je příbuzná s Martini a všichni vědí, že naštvat Martini je to nejhloupější, co vás může napadnout.

,,Věřím mu." Odpověděla mi suše.

,,V tom případě nevím co řešíš." Pousmála jsem se.

,,Jasně, tak já jdu." Odpověděla a spěšně odspěchala ke dveřím.

Nesnažila jsem se jí zastavit. Proč taky? Byla ze mě nervózní.

Teď si jistě myslí, že nemáme city. Každý normální člověk má o svého bratra strach, ale my ne. Nebo to tak spíš vypadá. Kdyby jsme projevili emoce, tak si lidi moc pustíme k tělu a oni toho využijí. Nebo nám taky pomůžou, ale to my nemůžeme riskovat.

Už snad po sté za tento den jsem díky připustila myšlenku:

Stojí nám to za to?