Tajemství Martini

Dopis

,,Lady Ario, přišel vám dopis." Oslovila mě Monika při snídani.

,,Vskutku a od koho?" Podivila jsem se, ale pak jsem nad sebou zakroutila hlavou. Je jen jeden člověk, který teď ví kde jsem.

,,Od lady Stely." Usmála se Monika a dopis mi předala.

,,Díky." Poděkovala jsem a odebrala se do salónu, kde jsem si jej mohla v klidu přečíst. To že mi napsala znamenalo, že se již vrátila z Korientu. Zajímalo by mě, co tam dělala... 

Usedla jsem do mého oblíbeného křesla blízko okna a otevřela obálku. Dopis nebyl dlouhý. Vlasně to ani nebyl dopis. Spíš vzkaz.

Drahá Ario, 
mrzí mě to, ale budeš muset svou cestu po království ukončit předčasně. Jack se bude ženit a já potřebuji, abys hned jak to bude možné zamířila na Belorin. Stela.

Povytáhla jsem nad tím obočí. Neměla jsem nejmenší tušení, že se Jack chystá ženit. Nikdy jsem o tom nikoho neslyšela mluvit. Možná to tedy ani v plánu nebylo. Možná se Jack na první pohled zamiloval a teď bez té dívky nemůže být a proto se musí, co nejdřív vzít, aby už mohli být navždy spolu. 

Potěšeně jsem se usmála. Bylo to tak romantické! Nepochybovala jsem o tom, že je krásná a milá dívka, která Jacka miluje z celého srdce. Jaká jiná by se přeci dostala přes jeho ledovou hradbu?

Zřejmě jsem se usmívala, jak měsíček na hnoji, jak se u nás na Severu říká, protože se mě Monika hned zeptala:

,,Co se děje?" Zkoumala mě pohledem a taky se usmívala.

,,Jack se bude ženit." Vyhrkla jsem nadšeně a málem jsem samou radostí začala skákat po pokoji. K mému překvapení se však Monika zachmuřila.

,,A kdy a koho si bere to Stela nepíše?" Zeptala se s náznakem starostí v hlase.

,,Ne to ne. Není to vlastně ani dopis, jen takový vzkaz ať co nejdřív vyrazím zpátky na Belorin, protože se Jack bude ženit. Však se podívej sama." Odpověděla jsem jí a přitom jí list podala. Monika jej jen rychle přejela očima a přikývla. 

,,Skutečně bychom měly vyrazit co nejdřív. Náš pobyt tady se stejně chýlí ke konci a Elainovým za těchto okolností nebude vadit, když je nenavštívíme. Nakonec se stejně uvidíte na svatbě." Podotkla Monika a nepatrně si pro sebe přikývla. Zřejmě už začala plánovat cestu, napadlo mě. 

Tím jsem se já aspoň prozatím zabývat nehodlala. Ztrácela jsem se totiž ve vlastních představách plných lásky. 

Najednou jsem si však povzdechla. Kéž by tohle potkalo i mne. Aby do mě jako z nebe blesk udeřil a já propadla tomuto citu ze všech nejčistčích a nejkrásnějších. Pak mě však něco napadlo. Napadlo mě to tak náhle až jsem se vylekala a to nejen kvůli náhlosti oné myšlenky, ale hlavně pro její obsah. Vypadalo to jako nesmysl. Vždyť jsem jím napřed skoro opovrhovala, ale přesto...

Radši jsem zakroutila hlavou abych zahnala tyto zvláštní myšlenky. Vždyť takhle to v romantických knihách neprobíhá! Radši jsem se obrátila na Moniku s otázkou jež byla pro tuto chvíli hlavní.

,,Tak kdy vyrazíme?" Zeptala jsem se, ale i přesto že jsem se ponořila do rozhovoru o přípravách na tu cestu, stále se jedná má část zabývala tou na první pohled nesmyslnou myšlenkou...