Tajemství Martini

Cože?

,,Luku? Máš ponětí, co se tu vlastně před chvílí stalo?"

Luke se na mě podíval. ,,To se ptáš ty mě?"

V tu chvíli jsme už byli oba na nohou a 'letěli' ke stolu, kde jsme to vše prováděli.

,,To není možné." Zvolal jsem.

Podíval jsem se bezmocně na Luka. Neměl slov stejně jako já. Jen jsme vyjeveně koukali na to co se stalo a snažili se to pochopit.

Bylo tu totiž hned několik nepochopitelných a znepokojivých faktorů.

1. Byl obrovský výbuch při experimentu s Kvalisceantní hmotou.

2. Kvalisceantní hmotu jsme nikde neviděli.

3. Alegorii Ptalumis jsme taky neviděli.

4. Vůbec jsme nevěděli, co mohlo způsobit takový výbuch.

,,Kde je Kvalisceantní hmota?" Zeptal se mě vyjeveně Luke.

,,Nemám zdání." Odpověděl jsem stejným tónem.

Stáli jsme tam tak asi pět minut. Stáli by jsme tam dýl, ale z našeho stání nás  vyrušil léčitel.

Prohlédl nás a řekl že jsme v pořádku. Jaké to překvapení. Když odešel, tak jsem protočil oči.

Luka moje reakce rozesmála. Já to ignoroval a radši začal pořádně zjišťovat, co se vlastně stalo.

Znovu jsem se rozhlédl po celé místnosti.

Vypadalo to tu jako po standardním výbuchu. Ne že by výbuchy byli tak časté, ale někdy se i Martini splete že?

Všude bylo všechno odsunuté, rozboté nebo porouchané. Nikde nebyla rozlitá žádná nebezpečně vypadající  látka nebo tak něco jak to tak někdy bývá. Zajímavé bylo však to, že jsem opravdu nikde neviděl Kvalisceantní hmotu a to bylo velmi znepokojivé.

Téměř jsem už začal panikařit, ale vzpomněl jsem si na své sourozence, kteří riskují životy někde na Severu a nepanikaří. Zatímco já jsem tady a panikařím jen kvůli Kvalisceantní hmoty.

Svým způsobem jsem riskoval stejně, protože mě Kvalisceantní hmota taky mohla zabít, ale v té chvíli mi to pomohlo se uklidnit.

Podíval jsem se na Luka. Došlo mi, že čeká až promluvím a řeknu mu můj názor. Tak jsem tedy začal.

,,Je to zvláštní." Začal jsem. ,,Nikde tu nevidím Kvalisceantní hmotu. Měla by tu však být. Nevidím tu však ani Alegorii Ptalumis."

Luke jen přikývl. Pořád čekal. Musím mu říct i můj soud. Povzdechljsem si.

,,Myslím..." Zadrhl jsem se. Co si vlastně myslím? ,,Možná že... když se ty dva prvky spojily... tak... se nějak... vyrušily. A to způsobilo tenhle výbuch." Vypadlo ze mě nakonec.

,,Myslíš?" Zeptal se nejistě.  Byl z toho vykolejený stejně jako já.

,,Ne." Odpověděl jsem mu s úsměvem. ,,Ale jinak si to nedokážu vysvětlit." Dodal jsem pak poraženě.

,,Dobře. Tak já seženu Alana s Aidenem a přivedu je, aby nám pomohli. Ty zatím něco vymysli nebo začni s úklidem. Nevím. To je na tobě. Ty jsi tady hlavní génius." Usmál se na mě při poslední větě.

,,Jasně, běž." Schválil jsem mu jeho návrh.

On jen kývl a vydal se pryč.

Když co se za ním zaklaply dveře, tak jsem se posadil a složil hlavu do dlaní.

Kéž by tu byla Stela. Pomyslel jsem si teskně. Jacka ani Stevea by to nenapadlo, ale Stelu ta by přišla. Obejmila by mě a řekla že to bude dobré. Řekla by mi co mám udělat i když by sama byla nejistá a rozpolcená.

Byla by tu pro mě, protože bych ji potřeboval. Vždycky. Jenže teď tu není a já to musím zvládnout sám. I když jsem nejistý, vyděšený a smutný.