Wolf's Love ( Teen Wolf FF )

40.

Další den mě už nikdo do školy nepustil, i když jsem chtěla.
Když se máma a Scott dozvěděli, co se tam dělo a co Gabe s Nolanem provedli Liamovi, a že mě, Masona a Coreyho drželi, abychom mu nemohli pomoci, usoudili, že bude nejlepší, když teď nebudu chodit do školy.
Chápala jsem to, měli o mě strach, ale já zase měla strach o svoje kamarády.
Co když jim ublíží? Co když jim ublíží víc? Co když to nezůstane jenom u pěstí a kopání?
Celý den po té rvačce jsem byla doma a koukala do zdi. Což teď bylo, samozřejmě, obrazně řečeno. Byla jsem u sebe v pokoji a buď jsem si četla a nebo se koukala na filmy či seriály. Už mě to začínalo nudit.
Zkoušela jsem psát Liamovi, ale neodpovídal. Tak jsem napsala Masonovi, který mi řekl, že Liam, Scott, Lýdie a Malia někde jsou, ale že neví kde. A samozřejmě on s Coreym jsou ve škole.
Takže Mason do školy může a já ne? Achjo.
Pomalu se blížil večer. Těšila jsem se na to, až máma přijde z práce a bude mi povídat, co všechno se jí za ten nudný den přihodilo. Ne, že by mě to nějak extra zajímalo, ale budu ráda, když za celý den promluvím s živou duší.
Už bylo pomalu sedm a máma nikde. Za chvíli se však ozval rachot klíčů v zámku. Rychle jsem seběhla schody, abych mámu vroucně přivítala po těžkém dni v práci.
Když se však dveře otevřely, nebyla tam máma. Zůstala jsem nehnutě stát a zírat. To jako vážně?
,,Tati?"

,,Kam to, sakra, jedeme?" ptala jsem se už poněkolikáté táty, když mi oznámil, že musím jet s ním, prej to bude pro mě bezpečnější.
Ale on mi pořád nebyl schopen odpovědět.
,,Pozor na pusu, mladá dámo," okřikl mě, když jsem vyslovila svoje poslední slova.
,,Tak kam jedeme?" ptala jsem se pořád.
,,Za šerifem," odpověděl mi konečně.
,,Proč?" chtěla jsem dál vědět.
,,Uvidíš," odpověděl tónem, který mi dával jasně najevo, že už se o tom nebude bavit a ani mi odpovídat na otázky.
Za nějakou chvíli jsme přijeli ke stanici. Vlastně, ta stanice pomalu ani nebyla vidět, za těmi autami a lidmi se zbraněmi.
Moment. Lidi se zbraněmi? Ne. Ne. Tohle ne.
Automaticky jsem začala vyhlížet známé tváře. A uviděla jsem je. Monroeová. Gabe. A byli tam i ti další kluci, co mě a kluky ve škole drželi. A taky pár dalších lidí, které jsem neznala, ale bylo mi jasný, co jsou zač.
Táta se na mě podíval.
,, Když ti řeknu, aby jsi zůstala v autě, tak to uděláš," řekl a vylezl z auta.
A já za ním.
,,Jasně, že to neuděláš," vydechl táta.
,,Zůstaň tady, Michelle. Myslím to smrtelně vážně. Zůstaň u auta a ani se nehni," řekl rázně.
Sice jsem svého tátu moc ráda neměla a ani jsem ho jako tátu pořádně nebrala, ale tenhle pohled jsem znala. Jako kdyby říkal, že jestli neposlechnu, tak se něco stane.
,,Fajn," řekla jsem poraženě.
Táta kývl a odešel k velké skupině, která se trochu víc rozestoupila a uviděla jsem Scotta, jak klečí u dvou pytlů, ve kterých se převážejí mrtvoly. Hrklo ve mně. Doufala jsem, že to není někdo, koho znám a co hůř, někdo, koho mám ráda.
Jenže vedle Scotta klečel ještě někdo. Theo. Sakra, co ten tady zase dělá?
Když si mě Scott všiml a vycítil, že se bojím, jestli se nejedná o někoho, koho znám, malinko na mě kývl, aby mě uklidnil. Trochu to fungovalo, ale ne dost. Pořád tady byli lovci s Monroeovou.
Koukala jsem se po nich, prohlížela si je. Potom se můj pohled zastavil na Gabeovi, který na mě taky koukal. Vražedně jsem se na něj zamračila, on se však jenom zlomyslně usmál a pak odvrátil pohled.
Po nějaké chvíli, co táta mluvil s Monroeovou a pak šel dovnitř, vyšel. A za ním šli úplně všichni. Scott, Theo, Malia, Lýdie a Liam. A ještě dva lidi. Kluk a holka. Nikdy předtím jsem je neviděla, ale lovci si vzali jenom je a ostatní.. no.. řekněme, že po tomhle jsem svého otce začala nesnášet ještě víc. Ostatní museli odjet. Z města. Navždy.
Táta se pomalu vracel k autu a ke mně.
,,Jak jsi to mohl udělat?" zeptala jsem napůl nešťastná a napůl neuvěřitelné naštvaná.
,,Chell.. radši vidím svého syna odjíždět, než umírat. A bude to tak lepší. Pro všechny. Budou v bezpečí" snažil se mě uklidnit táta.
,,Ale Beacon Hills v bezpečí nebude! Ty nevíš, co všeho jsou ti lovci schopní! Oni, neubližují jenom nadpřirozeným bytostem," rozkřikla jsem se na něj.
,,Chell..," začal, ale já ho znovu přerušila.
,,Pořád si chceš hrát na tátu, ale nemáš na to!" vmetla jsem mu do obličeje a pak utekla do tmy.