Wolf's Love ( Teen Wolf FF )

38.

To opravdu nemyslí vážně. Tak Brett ke mně, zraněný, vyleze oknem, abych mu pomohla a Liam, Scott, Malia a Lydie mě pošlou za Masonem a Coreym se učit do školy? Jako, Brett patří mezi moje nejlepší kamarády, chci mu pomoct a chci být u něj. Stejně jako jeho sestra Lori. Mimochodem, tu nikdo nikam neposlal. Což bylo na jednu stranu nefér, ale na druhou stranu jsem to asi chápala.
Prej Bretta odvedou na bezpečnější místo. Což bylo do podzemních tunelů. Jistě, co je bezpečnější než dům plný vlkodlaků, kteří by ho hlídali? Podzemní tunely kde možná budou lovci, kteří Bretta postřelili. Ale nebudu jim do toho kecat.
Poslušně jsem odešla za klukama do školy.

Byli zrovna v knihovně. Seděli tam a něco probírali. Vykročila jsem k nim.
,,Ahoj," řekla jsem a sedla si k nim.
,,Ahoj. Tak co, jak je na tom Brett?" zeptal se Corey.
,,Já nevím. Poslali mě sem za vámi a jeho prej odvedou na "bezpečnější" místo," odpověděla jsem trochu sklesle, protože jsem u toho chtěla být a pomoct mu.
,,A to je jako kde?" zajímal se Mason.
,,V podzemních tunelech," odpověděla jsem ironickým tónem a věděla jsem, že oni dva budou mít stejný názor jako já.
Coreyho jsem měla ráda, byl opravdu skoro stejný jako já. Měl podobné názory. Měli jsme rádi stejné věci. Jediný rozdíl mezi námi byl ten, že on se moc nevyjadřoval. Teda aspoň ne nahlas a před ostatníma. Vždycky svůj názor řekl buď mně a nebo Masonovi.
Povzdechla jsem si.
,,Co se učíte?" zeptala jsem se s napůl předstíraným zájmem.
,,Biologii. Zábava," odpověděl Corey a zašklebil se na mě abych pochopila, že to opravdu zas taková zábava není.
Pousmála jsem se. Je fajn mít kamarády, kteří vás dokážou aspoň trochu rozveselit když vám není zrovna nejlíp. Měla jsem strach o Bretta. Pořád jsem nad ním musela přemýšlet.
Ani jsem se pořádně nesoustředila na biologii. Po nějaké chvíli se mi začalo chtít na záchod, tak jsem si odskočila.

Když jsem šla směrem zpět do knihovny, ze dveří knihovny vyletěl Nolan. Neviděl mě, tak do mě vrazil.
,,Ježiš, promiň. Neviděl jsem tě, strašně se ti omlouvám," začal se urychleně omlouvat.
,,Eeeh, to je v pohodě," mávla jsem rukou a usmála se na něj.
,,Tak fajn," odpověděl mi s úlevou Nolan.
Potom se mu ale obličej zkřivil. Nevím, čím to bylo, nebo co si zrovna myslel. Ale pak řekl něco, co jsem na jednu stranu chápala, ale na druhou stranu jsem nepobírala, jak to PŘESNĚ myslel a proč by mu to moji přátelé říkali, či naznačovali.
,,Měla by sis dávat pozor na své přátele. Jsou nebezpeční," řekl mi potichu a pak odběhl pryč.
Zůstala jsem na něj zírat tak dlouho, dokud nezmizel za rohem.

Po cestě domů jsem přemýšlela nad tím, jak se daří Brettovi a ostatním. Tak nějak jsem doufala, že lépe než právě před chvílí Coreymu. Když jsem se totiž vrátila zpět do knihovny, kluci mi řekli, že se Nolan snažil Coreyho odhalit tím, že mu zabodl ostrý předmět do ruky.
Nevím, co to do Nolana vjelo ale budu doufat, že ho to za chvíli přejde a nic se nikomu nestane. Prostě že se to nějak vysvětlí a všechno bude ok.
Stejně, jako jsem teď doufala, že až přijdu domů, tak tam uvidím zbytek mých kamarádů s Brettem, který se bude pomalu ale jistě uzdravovat. Už jsem dokonce přemýšlela nad tím, že až se úplně uzdraví, vezmu ho na lacrossový zápas jeho oblíbeného týmu a pak na pizzu. Sama pro sebe jsem se musela usmát nad tou představou a těšila jsem se z ní.
Byl už večer, byla tma a já šla domů, sama, pěšky. Upřímně mi to ani nevadilo. Kluci mě chtěli svézt, ale já to odmítla. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Nebyla ani zima, ani horko. Bylo tak akorát.
Všude bylo ticho, takže skvělá atmosféra na přemýšlení.
Najednou mě ale cosi přerušilo. Ohromný řev. Nejspíš vlkodlačí. Nevím, odkud přesně to šlo, ale prostě jsem se rychlostí blesku rozběhla směrem, odkud jsem si myslela, že to šlo. Sama nevím, jak dlouho jsem běžela, možná tak 10-15 minut? No, nicméně jsem po ne zrovna krátké době doběhla na křižovatku.
Uprostřed ní se něco dělo, protože kolem byly v kruhu auta a lidé kolem nich stáli s ústy dokořán a s vystrašenými výrazy.
Chtěla jsem se co nejrychleji prorvat davem, ale musela jsem si najít vhodnou cestu. Potom jsem asi na druhém konci kruhu spatřila šerifa, jak tam stojí a v obličeji má kamenný, na až bolestný výraz. Rozběhla jsem se k němu.
Když mě viděl, jak k němu běžím, trochu se zhrozil.
,,Ne, Chell! Zůstaň tam, kde jsi!" zakřičel na mě, ale už bylo pozdě.
Doběhla jsem k němu a chtěla se ho zeptat, co se děje. Ale moje oči zabloudily někam jinam. Zabloudily doprostřed kruhu.
A najednou se mi podlomily nohy. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z hrudi. Chtěla jsem se doprostřed kruhu rozběhnout, ale pan Stilinski mě chytil a začal mě objímat a uklidňovat.
Nevydržela jsem to a rozkřičela jsem se na celou čtvrt. Slzy mi tekly proudem a já si myslela, že asi umřu. V tu chvíli jsem chtěla umřít. Tohle bolelo dokonce víc, než když zmizel Theo a nechal mě tady s pocitem, že je hajzl a že mě nikdy nemiloval.
Uprostřed celého kruhu, leželi v objetí Brett s Lori. Na Brettovi bylo jasné vidět, že zemřel na otravu omějem. Zatímco Lodi byla hrozivě postřelená. Byli oba mrtví.
A nad nimi stál přeměněný Liam. Věděla jsem, že je nezabil on, to bylo přece jasné. Už jenom kvůli tomu, že Brett byl otrávený a Lori postřelená. Spíš se je snažil zachránit.
Jenže to ty lidi nevěděli. Ukazovali si na Liama a báli se ho. Chtěla jsem na něj začít křičet, ať uteče.
Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani jedno slovo. Jediný, co jsem vydávala, byly vzlyky a řvaní. Znáte takový to když brečíte, ale pak se to změní v takový ten zoufalý pláč kdy vyloženě řvete? Tak tohle přesně jsem dělala já.
Chtěla jsem se k těm třem rozběhnout. Liama jsem chtěla obejmout a ochránit ho svým tělem, kdyby po něm náhodou někdo začal střílet. A Brett s Lori? Třeba by ještě byla nějaká šance je zachránit.
Vím, že asi nebyla, ale na to jsem tehdy nechtěla myslet. Tehdy jsem chtěla věřit tomu, že když by mě pan Stilinski pustil, pomohla bych jim.
Dva z mých nejlepších kamarádů byli mrtví. A já to viděla. Viděla jsem je bezvládně ležet na betonu, neschopná s tím něco udělat.
Ale jednu věc jsem s tím udělat mohla.
V tu chvíli jsem si sama sobě přísahala, že až najdu toho, kdo jim to udělal, tak ho zabiju. Já osobně ho zabiju. A kdyby se mi to náhodou nepovedlo, tak zajistím to, aby ten dotyčný měl nejhorší život na světě.

Čauky! Takže, tahle kapitolka byla celkem emoční, abych pravdu řekla 😂 já sama, když jsem se koukala na ten díl, tak jsem se u toho rozbrečela, protože Bretta a Lori jsem měla celkem ráda, jejich smrt byla druhá v pořadí, u které jsem hodně brečela 😂 nejvíc jsem brečela u Boyda xdd
Noo, každopádně doufám, že jsem vám tím nezpůsobila nějakou psychickou újmu xdd a taky doufám, že se vám kapitola líbila 😅
A taky bych chtěla znovu připomenout, že jsem začala psát další příběh Our Story😅 je to taky na téma TW, ale je to zase něco jiného a kapitolu budu vydávat každou sobotu, tak snad vás to nějak zaujme, kdyby jste měli zájem 😅 tak zase příští týden!