Wolf's Love ( Teen Wolf FF )

39.

Šerif mě odvezl domů. Celou cestu jsem nepromluvila ani slovo. Seděla jsem na zadním sedadle, ani se nehla a koukala před sebe. Kdyby mě někdo, kdo mě nezná, takhle viděl, myslel by si, že jsem asi utekla z Eichen House. Slzy mi ještě trochu stékaly po tvářích, ale nevydávala jsem žádný zvuk. Prostě jsem jenom seděla s bolestí v srdci a přehrávala si v hlavě, co se to právě stalo a co jsem viděla.
Jakmile jsme přijeli před náš dům, vyběhla ven moje máma. Šerif jí asi volal, nebo jí dal nějakým způsobem vědět co se stalo.
Vytáhla mě z auta, objímala mě a líbala.
Potom mě odvedla do domu, děkovně kývla na šerifa a odvedla mě do postele. Celou dobu jsem nepromluvila ani slovo ani na mámu. Nechtěla jsem se s nikým bavit.
Máma mi řekla, že mě zítra omluví ze školy, protože prý v tomhle stavu nikam jít nemůžu. A zvlášť, když na té silnici byli i studenti od nás ze školy. Mohli by si to moje vyvádění špatně vyložit a možná by mě mohli začít šikanovat.

Když jsem se druhý den vzbudila, nechtěla jsem vstávat. Chtělo se mi strašně na záchod, ale nebyla jsem schopna se ani pohnout.
Cítila jsem bolest. Pořád tu samou a stejně silnou.
Když se mi nějak podařilo vstát a jít do koupelny, všimla jsem si malé stříbrné věci na umyvadlu. Žiletka. Moje žiletka. Pamatuju si, jak jsem si s ní před pár měsíci rozřezala ruce i nohy. Měla jsem podivné nutkání to znovu udělat. Přišla jsem pomalým krokem k umyvadlu a žiletku vzala do rukou. Už jsem ji natahovala ke svému zápěstí, když vtom někdo zaklepal na dveře.
,,Michelle? Jsi vzhůru, zlato?" byla to máma.
Rychle jsem žiletku schovala do skříňky nad umyvadlem vedle zrcadla a vyběhla jsem z koupelny do pokoje.
,,J-jo, jsem," řekla jsem koktavým hlasem.
,,Smím dál?" odpověděla mi na to máma.
,,Asi jo," odpověděla jsem váhavě a znovu jsem si lehla do postele.
Máma otevřela dveře a v ruce měla velký podnos. Na něm byl můj oblíbený hrnek s kakaem, potom talířek s palačinkami s čokoládou a ve velké míse byly malé kousky ovoce.
,,Něco jsem ti přinesla," řekla máma něžně a podnos mi položila na noční stolek.
,,Jak ti je?" zeptala se a pohladila mě po hlavě.
Jenom jsem pokrčila rameny.

Když máma odešla, osaměla jsem. Celý den jsem jenom ležela v posteli a přemýšlela. Člověk by si myslel, že to jednoho přestane bavit. Ale nebyla to tak zcela pravda. Byla jsem zlomená a nešťastná. Upřímně mi to všechno vyhovovalo. Občas jsem se napila kakaa, které už bylo studené, ale mně to bylo jedno.
Asi kolem brzkého odpoledne jsem dole uslyšela hlasy. Ale nebyl to jenom hlas mojí mámy. Bylo jich tam víc.
Pomalu jsem se vyplížila z pokoje a sešla potichu po schodech.
Když jsem nakoukla do obýváku, viděla jsem moji mámu, pana Argenta a Scotta, jak se baví o Gerardovi. Sakra, jak já toho chlapa nenávidím.
Gerard prý buduje armádu lovců a chce válku. Chce se zbavit všech nadpřirozených bytostí. Včetně mých přátel a bratra.
Když si všichni tři všimli, že je poslouchám, ztichli. Taky jsem chvíli mlčela, ale pak jsem se rozhodla.
,,Scotte? Něco od tebe potřebuju," řekla jsem pevným hlasem.

,,Jsi si jistá, že tam chceš jít?" ptal se mě nervózně a nejistě Scott, když jsme stáli před školou v máminém autě.
,,Jo, jsem. Musím ochránit svoje přátele," řekla jsem opět tím pevným hlasem jako předtím.
Sama nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale možná to bylo tím, že už mě nebaví, jak pořád o někoho přicházím a chci pomáhat. Nechci, aby někdo další umřel. A už vůbec ne někdo z mých přátel.
Když jsem procházela chodbou ve škole, pár lidí se na mě sice otočilo, ale nijak zvlášť divně se netvářili. Spíš jsem pro ně byla asi jenom ta holka, co vyváděla, když chcíply ty dvě zrůdy.
Avšak na konci chodby jsem konečně něco uviděla. Něco zvláštního. Velký hlouček lidí rozestavěných v kruhu. Uprostřed se někdo pral, ale neviděla jsem kdo.
Ale i tak jsem měla zlé tušení.
Zrychlila jsem krok, abych tam byla co nejdřív. Podařilo se mi tím hloučkem lidí nějak prodrat a spatřila jsem to. Gabe a Nolan mlátili Liama, zatímco jiní kluci z lacrossového týmu drželi Masona a Coreyho. Chtěla jsem se doprostřed kruhu rozběhnout, ale někdo mě chytil zezadu za pas a silně mě držel.
,,Věděli jsme, že se tady taky objevíte. Kam si myslíš, že jdeš? Myslíš, že mu dokážeš pomoct? Stejně se za chvíli přemění a pomůže si sám. Je to jenom obyčejná zrůda a měla by sis začít na nás dávat pozor, i když nejsi jedna z nich, McCallová," zašeptal mi zlověstně někdo do ucha.
Snažila jsem se z jeho sevření vymanit a volala jsem Liamovo jméno, aby věděl, že tu jsem.
Když si mě všiml, chtěl jít ke mně a pomoct mi, ale další Gabeova rána ho srazila k zemi. Začaly mi téct slzy. Měla jsem strach, že mu něco udělají. Sice byl vlkodlak a nejspíš by se zahojil, ale i tak. Co když ublíží Masonovi? Nebo Coreymu?
Tyhle dva dny jsou fakt jako ze zlého snu.
,,Co se to tady k čertu děje?!" zařval někdo z chodby.
Poznala jsem jeho hlas. Byl to trenér.
Slyšela jsem, jak přiběhl a mého držitele popadl za límec a odstrčil ho ode mě.
,,Ty si říkáš chlap? Dovolovat si na malou holku?!" vyjel po něm trenér a pak odstrčil i Gabea a Nolana od Liama. Potom poručil těm dvěma klukům, co drželi Masona a Coreyho, aby je pustili.
,,Budete mít všichni školní trest. Kromě vás čtyř," ukázal na nás prstem a odešel.
Hlouček lidí se pomalu rozešel, ale neušly mi ty nenávistné pohledy.
Když jsem viděla, jak Liam vypadá, rychle jsem ho běžela obejmout.
Byl celý od krve, ale bylo mi to jedno. Ať jsem klidně od krve taky. Potom jsem objala ještě Masona a Coreyho.
,,Neměla jsi sem chodit," řekl mi něžně Liam.
Bylo na něm vidět, že se mu těžko dýchá a bolí ho zranění, která měl na obličeji.
,,Nemohla jsem vás tady nechat samotné," řekla jsem, jemně se usmála, chytila ho za ruku a koutkem oka mrkla i na ty dva.

Tak další kapitola je na světě! Doufám, že se líbila a budu ráda za další vaše komentáře, hlasy a tak 😅