Wolf's Love ( Teen Wolf FF )

37.

Po včerejším rozhovoru s Brettem je nemohla spát. Musela jsem nad tím, co mi řekl, pořád přemýšlet. Ne, že by to nebyla pravda, ale spíš jsem nevěděla, co s tím mám dělat. S celou tou situací. Miluju dva kluky. Jeden mi předtím hodně ublížil, ten druhý méně. Ten první je někde pryč, nevím kde. Ten druhý se mnou chce mluvit a zdá se, že to chce mezi námi urovnat. A já? Já si radši hraju na uraženou, protože nevím, co mám dělat. Ne, už nejsem naštvaná. Ale nevím, jak mám s touhle situací naložit a nejsem si jistá, jestli zrovna tohle by chtěl slyšet Liam. Určitě chce slyšet větu typu "miluju tě a mrzí mě to, ale už je to za námi, chci s tebou být" atd. Ne, že bych to tak necítila. Vím, že ho miluju. Ale bohužel není jedinej ke komu tohle cítím. I když bych byla radši, kdyby Liam pro mě byl ten jedinej na světě.

Dneska se jdu s Masonem a s Lori kouknout na lacross, jak Liam, Brett a Corey budou vybírat prváky do první lajny. Achjo, Brett..
Nevím proč, ale najednou mám pocit, že se mu musím vyhýbat. Ne proto, že bych ho neměla ráda nebo že bych na něj byla naštvaná. Ale proto, že mě prokoukl. A já si nejsem jistá, jestli to Liamovi neřekne. Ale, proč by to dělal? Třeba, že Liam je taky jeho kamarád a chce mu pomoct stejně jako mně? Budu doufat, že to, co se včera večer stalo, zůstane jenom mezi mnou a Brettem.
Po cestě do klučičích šaten jsem o tomhle všem přemýšlela. Mám se tam sejít s Masonem a rovnou spolu půjdeme na hřiště, zatímco Liam s prváky půjde až na čas.
Vešla jsem do šatny. Všude se povalovalo oblečení a dresy. Šla jsem směrem ke skříňkám, k místu, kde má Liam svoji skříňku. Vždycky se řídím heslem "najdi Liama, najdeš Masona".
A bylo to tak. Oba stáli před Liamovou skříňkou a o něčem se bavili. Ještě si mě nevšimli, tak jsem k nim přistoupila.
,,Myslíš Bretta, co má pekáč buchet? Víš, jak je pro člověka těžký, si tohle vypěstovat? Je prostě sexy." Říkal zrovna Mason.
Chtělo se mi strašně smát. Odkašlala jsem si. Mason se ke mně otočil a já na něj povytáhla obočí.
,,Jeee, čau, Chell. No, tak.. my už asi půjdeme." Řekl směrem k Liamovi, na kterém bylo vidět, že taky zadržuje smích.

,,Takže pekáč buchet, jo?" Přerušila jsem trapné ticho na cestě na hřiště.
Mason se na mě podíval pohledem "nepřipomínej mi to, bylo to trapné, ale neříkej to Brettovi". Zasmála jsem se.
,,Neboj se. Ani Coreymu to neřeknu." Mrkla jsem na něj.
,,Tak to doufám." Odvětil Mason.
Zase jsem se musela pousmát. U hřiště na nás už čekala Lori.

Zatímco jsme my tři seděli na tribuně ještě s pár lidma, kteří se přišli podívat, kluci na hřišti cvičili prváky. Bylo to zábavné a komické zároveň. To malí kluci měli talent, o tom žádná.
Corey byl v bráně, Liam bránil a Brett se spí koukal, ale občas si to s Liamem vyměnil. Chvilkama se mi zdálo, že se Brett podíval mým směrem. Já však rychle uhnula pohledem, jen tak pro jistotu. Nechci se mu vyhýbat, ale po tom včerejšku je ještě na normální konverzaci brzo. Celou noc mi to šrotovalo v hlavě a ještě to neskončilo.
Jak jsem nad tím zase tak přemýšlela, nevšimla jsem si, že se na hřišti něco děje. Konkrétně se něco děje s Liamem. Znám ho dost dobře na to, abych poznala, kdy to v něm vře. A tohle byla ta chvíle. Rukama se opřel o kolena, s hlavou skloněnou. Potom ji pomalu zvedl. Žádnou žlutou jsem zářit sice neviděla, ale všimla jsem si, jak zatíná pěsti. Tohle není dobrý. Je štěstí, že je tam Brett, protože si toho zřejmě taky všiml. Vzal jednomu prvákovi míček a rozběhl se s ním proti Liamovi. Liam zase vyrazil proti Brettovi. Nastal moment překvapení a já sledovala, jak Brett šikovně prokličkovává mezi Liamovými manévry. Nakonec se ale Liamovi podařilo Bretta dostihnout. Ale až těsně u brány, takže oba spadli a ještě povalili na zem Coreyho.
Já a Lori jsme se zatvářily bolestně, jako kdyby nás něco bolelo, ale přitom jsme jenom soucítily s klukama. Asi to fakt muselo bolet.
Ještě jsem viděla, jak Brett něco říká Liamovi a ten se pomalu uklidňuje, ale přece jenom vyběhl ze hřiště do šaten. Pro jistotu. Měl by s tím něco dělat. Vlastně, on nemůže. Když byl se mnou, tak se mu to dařilo trochu krotit. Jenže já s ním teď nemůžu být. Nebo spíš můžu, ale nejsem si tím jistá. A to ho asi zabíjí a nedokáže se kontrolovat.
Brett si chtěl ještě zkusit hodit jeden míček a Corey, neochotně, souhlasil. Nedivila jsem se, taky bych se už bála s těma dvouma něco hrát.
Když Brett hodil míček, použil vlkodlačí sílu, jak jinak. Nevím proč, ale můj pohled se stočil k plotu u hřiště. Stála tam slečna Monroeová a koukala na Bretta. Ne, že by mu fandila nebo koukala užasle. Koukala spíš tak jako prkenně. Jako kdyby věděla, co je Brett zač. Jako kdyby si v hlavě vymýšlela plán, jak ho zlikvidovat. Asi měla stejnou intuici jako já, protože se její pohled stočil na mě. Když si všimla, že ji pozoruju, otočila se, rychle nastoupila do auta a odjela.
,,Hej, Chell!" Zakřičel někdo a zamával mi rukou před obličejem.
Byl to Mason. Trochu jsem zatřásla hlavou a koukla se na něj.
,,Jsi v pohodě? Já jenom, že už končíme." Řekl Mason napůl starostlivým tónem.

Večer jsem ležela v posteli a přemýšlela jsem nad tím, co jsem dnes viděla. Proč slečna Monroeová tak koukala na Bretta? Proč rychle odjela, když si všimla, že na ni koukám?
Nechápala jsem to. Bylo to divný. Až moc divný. Zapípal mi telefon. Vzala jsem ho z nočního stolku a podívala se, kdo mi píše. Byl to Liam.
      Liam: Promiň, že tě otravuju, vím, že jsi už možná ska spát, ale chtěl jsem ti jenom říct, že mě mrzí, že jsme dnes neměli čas si promluvit. Ale až bude víc času, řeknu ti všechno, co mám na srdci.
Musela jsem se usmát. Proto jsem hned odepsala odpovědět.
     Já: V pohodě, už ležím, ale ještě chvíli snad vydržím 🤣 to je v pořádku, vím, že toho máš teď hodně. Taky mám spoustu věcí, co bych ti chtěla říct. Kde teď vůbec jsi?
    Liam: Jsem s Masonem a Coreym ve škole, ještě něco řešíme, znáš to. Ale už asi budu muset končit a ty se aspoň vyspíš 😁 tak dobrou noc, mám tě moc rád.
   Já: Dobře, buďte opatrní. Dobrou, taky tě mám moc ráda.😘
Odložila jsem telefon a znovu si lehla. Najednou jsem slyšela šramocení za oknem a potom slabé zaťukání. To si mě jde zkontrolovat, jestli vážně ležím v posteli? Zasmála jsem se pro sebe. Vstala jsem a šla k oknu. Jenomže já za ním nikoho neviděla. Pomalu jsem ho otevřela a vykoukla dolů na trávník. Nikdo. Srdce mi začalo trochu rychleji tlouct, tak jsem se podívala doprava, jestli tam nikdo není. Nikdo tam nebyl. Chtěla jsem se podívat i doleva, ale lekla jsem se tak strašně moc, že jsem málem vykřikla.

Pohled Liama

,,Díky bohu, že jsi v pořádku, Aarone." Řekl jsem malému prvákovi, když se nám ho konečně podařilo najít.
,,Tak co teď? Půjdeme už domů a učit se, nebo tady máme ještě něco na práci?" Řekl Corey, když už se zdálo, že asi bude všechno ok.
Chtěl jsem něco říct, ale najednou mi začal zvonit mobil. Podíval jsem se na displej. Volala mi Michelle. Asi se něco muselo stát a nebo se něco děje. Jen tak by mi nevolala. A zvlášť, když je to teď mezi námi takové napjaté. Prstem jsem ťukl na zelené tlačítko.

Pohled Michelle

,,Liame?" Řekla jsem roztřeseným hlasem.
,,Chell? Co se děje?" Ptal se Liam nervózně a ustaraně.
,,Myslím, že máme problém." Řekla jsem a přitom jsem se koukala na svoji postel, ve které ležel Brett a z ramene mu trčel velký šíp ze kterého sálal nafialovělý prach, vlčí oměj.

Budete si asi říkat, že jsem divná, ale Monroeová mi prostě přijde strašně hezká xdd ano, je to svině, já vím.. ale nemůžu si pomoct, prostě v obličeji je taková jemná a taaaak 😂 no, každopádně jsem tu s další kapitolou, tak doufám, že vás nějak nezklamala:dd
A ještě bych Vám všem chtěla strašně moc poděkovat za všechny hlasy, komentáře, přečtení, přidání si mé knihy do knihovny atd, atd ❤️ strašně si toho vážím a aspoň mě to motivuje, abych psala dál 😅❤️