Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

1.

Přítomnost

Taehyung

Chladný podzimní vánek mě příjemně hladí po tváři, jako by to dělal záměrně.
Ve vzduchu jdou ještě stále cítit zmoklé květiny a listí na téměř opadalých větvích zastaralých stromů, zbarvené do teplých krémových barev.

Své kroky najednou zastavím, a lehce zakloním hlavu tak, abych i přes tenkou tmavou látku kapuce, jež mi překrývá z menší části oči, dohlédl na oblohu.
Je ráno, to však není výmluva pro matku přírodu, že musí být nebe zbarvené do tmavých šedých odstínu. Jakoby nestačilo, že se tmavé rozzuřené obláčky mraků vyřádily včerejší noc.
Jako bych doteď slyšel to hlasité bubnování kapek do okenních tabul, kvůli kterým jsem ovšem nemohl ani oko přihmouřit a poddat se tak říši snů.

Mé rudé oči sledují skrze husté černé řasy špinavé mraky, které se zvedají a zase klesají jako hrudník živoucí bytosti.
Sám ani nevím, co mě na tom dnešním počasí tak moc přitahuje, snad jen fakt že čím déle budu tady takhle stát s očima ponořenýma v oblacích, tím méně času pak strávím v té vysoké nudné budově kterou lidé pojmenovali škola.

Můj rozum má nademnou ale větší moc než tvrdohlavost, a tak sklopím hlavu do původní pozice a s těžkým výdechem, jež zanechá mlhavý kouř, si na pravém rameni potáhnu černý popruh batohu a dovolím svým svižnym nohám pokračovat v cestě.
Alespoň nějaká část mého těla není líná.

_____________________________

Po dlouhé chvíli, kdy se mé téměř čisté černé tenisky brodily v průběhu cesty v kalužích, způsobených díky zběsilým nočním deštěm, jsem se ocitl přede dveřmi školní budovy.
Dveře jsou široké, tak aby se do nich mohli nahrnout všichni brzští ranní studenti, které nazývám ranní ptáčata. No vážně, kdo by dobrovolně vstával v pět hodin ráno a postával pak u školy dlouhé chvíle jen proto, aby byl první za svou lavicí? Nenormální smrtelníci, opravdu. Pochopím ledacos ale tohle mi prostě hlava nebere.

Natáhnu svou ruku, zahalenou v dlouhém černém rukávu od mikiny, ke dveřím.
Jakmile se má dlaň setká s ostrým chladem železné kliky, můj pohled si získá menší skupinka holek za skleněnými tabulemi.
Svým rozzářeným úsměvem a až zamilovanýma přivřenýma očima mi dávají jasně najevo, oč mě žádají.

K hrudím mají přitisklé učebnice, které musí objímat pažemi aby jim nevyklouzly a nespadly na zem. To poslední o co by totiš zrovna v tento moment stály, je strapnit se v mé přítomnosti.
Nemám je rád. V podstatě nemám rád nikoho na této škole, až na dvě jediné výjimky.
Namjoon s Yoongiem. Poznali jsme se hned na začátku prváku, nejdříve mi přišli stejní jako ostatní. Povznešení, namyšlení a zaslepení svou hamyžností že oni mají nárok na všechno. Ale mýlil jsem se. Jakmile jsem poznal jejich pravé osobnosti, začal jsem si s nimi i rozumět, což mě v tu dobu opravdu dost překvapilo.
Tak čas plynul jako říční záliv a my tři se stali opravdu dobrými přáteli. S nikým jiným kromě nich ani nemluvím. Nemám důvod, i když jsem vlastně v této budově dosti obdivován ze strany praštěných uječených dívek.
Které z mého vzhledu duševně omdlívají. Další z věcí které má hlava nedokáže pobrat.

I přesto že se mi momentálně v tuhle chvíli nechce, vytvořím ze rtů falešný úsměv a zatáhnu za kliku.
I hned mi do nosu udeří vůně horké ranní kávy, vycházejíc ze vzdálených dveří kde zaujímá místo ředitel školy.
Zavřu oči a hluboce do sebe tu lahodnou vůni nasaju. Miluju to. I když tenhle druh pití vůbec nepiju, jeho vůně mi přijde neodolatelná.

Najednou na sobě pocítím něčí dotek.
Leknutím otevřu víčka a pohledem sklouznu k menší tmavovlasé dívce jejíž ručky vězní můj pas v objetí.
Její hlava se mi zaboří do hrudě a přidá na síle v sevření mých boků. Jako bych ji právě nahrazoval nějakého plyšového medvěda.

Krev...

To jediné slovo se mi usídlí v hlavě a nedá pokoj dokud se mu plně neoddám.
To ale nesmím dovolit. Ne teď...ne tady.

Krev...tak lahodná a hřejivá...

Myšlenky z mé tmavé stránky ke mě promlouvají šeptavým dechem, jako by mě tím chtěly zhypnotizovat a získat tak nad mým pravým já, moc.
Nosem do sebe nasaju tu lahodnou nezkrotnou vůni vycházející z jejího prokrveného těla.
Mám hlad...upír chce naplnit a oživit své chuťově buňky.

Mlsně si nad tou představou, jak mi stéká teplá sladká krev do hrdla, olíznu špičkou jazyka horní ret. Snad ze zvyklosti, že právě na něm mi vždy zbyde ta poslední tmavá kapka krve.
Najednou, jako by se mé tělo ocitlo v jednom ohni. Jako bych cítil ty horké plameny jak se otírají o má záda. Opravdu se teď nesnesitelně potím a mám dojem, že mé konečky prstů na tom taky nejsou zrovna nejlépe. Třesou se. Třese se mi celé tělo...
Tohle už dlouho nevydržím...potřebuji se zbavit té prázdnoty uvnitř sebe, potřebuji krev.

Krev je dar, Taehyungu....
Krev je železitě sladká a svou barvou tě uvádí do rozpaků, neb jsi jediný kdo jí může z živé bytosti vysát celou, když chce....
Stačí jen ochutnat...

Už mám toho šeptavého hlasu v mé spropadené mysli opravdu dost! Musím se dát nějakým způsobem zase do pořádku, nemyslet na to....uklidnit nejen svůj chtíč, ale hlavně sebe samotného.

I přes dlouhou hádku se svým otravným vnitřním hlasem, jsem přinutil své nehybné tělo k pohybu.
Chopil jsem se jemných spojených ruk na mém pase a odtrhl je od sebe. Zmatenou dívku jsem od sebe silně odstrčil tak, že se její tělo ocitlo s ránou na chladné zemi, přímo u nohou dalších žákyň a bez jediného slova odběhl do tmavé chodby.

~luv you~