Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

36.

Jungkook

Nikdo z nás, živých, si nedokáže představit smrt.
Avšak já cítím, že mé tělo umírá.
Vnímám tmu kolem sebe, od které se ozvěnou rozléhá tlukot srdce.

Snad jakoby se pokazily hodiny a dlouhá černá ručička tikala čímdál pomaleji...až se úplně zastaví.
Nastalo ticho.
Necítím tělo, nedýchám ...připadám si jako bych ani nebyl lidská bytost.
Nýbrž duše poletující v temnotách.

Proč ...proč se takto cítím?
Co se to semnou děje, a jakto že nic necítím?...

Zrazu se mi před očima odhalilo nebe.
Má víčka se otevřela, ale já ten pohyb neovládal.
Bezmyšlenkovitě sleduji houpající se větve stromů, které se nademnou tyčí jako vysoké hradby.

Neuvěřitelný pocit.
Ještě před chvíli jsem si myslel, že mé jméno bylo ze světa živých nadobro odepsáno, a najednou procitnu.

V uších se mi rozezní tiché trhavé nádechy.
Tento hlas, mi je ale více než-li povědomý.
„Jungkookie...omlouvám se. Odpusť mi...nechtěl jsem ti ublížit."

Pomalým pohybem se otočím za vycházejícím hlasem.
U mé hlavy, posedává chlapec s obličejem v dlaních a s vlasy lesklejšími než hvězdy na noční obloze.

Ramena se mu v dlouhých černých rukávech chvějí, za rytmu vzlyků.
Netuším jak, ale dokázal jsem se z trávy nadzvednout do sedu.

Prsty jsem si jemně rozcuchal vlasy, aby popadaly malé lístky.
Smutně jsem k Taehyungovi natáhl obě ruce, avšak následně je položil na ramena.
„Prosím, už neplakej."

Na krátký moment se jeho tělo přestalo třást.
Nejistě si oddělal dlaně z očí a pohlédl na mě, jako na děsivý přízrak.
V očích jsem si povšiml vzplanutých plamínku naděje, ale pokrývá je vrstva slz.

Spodní ret se mu chvěje nedočkavostí, chtěl už promluvit.
Ale na místo toho, pouze tiše vydechl a vtáhl mě do pevného objetí.

V jeho sevření jsem si najednou přišel, jako naplněn láskou kterou k sobě vzájemně cítíme.
I přes zvláštní šum v uších, zaslechnu zběsilý tlukot srdce, uvnitř protější hrudi.

Na rtech započnu odlehčený úsměv, přitahujíc se rukami kolem Taeho zátylku blíže.

Nejkrásnější pocit na světě je,
když můžeš obejmout toho, koho miluješ ....a on, tě obejme ještě víc.

Po chvíli, kdy se mi začne chvět hlava kvůli jeho ramenům, se nejistě odtáhnu.
„Tae...co se děje?" Palcemi mu do tváře vmasíruji lesklé slzičky.
Bolí mě ten pohled na něj.
Pokud mého nočního prince něco trápí, jsem tady jen pro něj.

„Prosím." Nakloním se mírně do boku, se záměrem ochutnat ty měkké sladké rty.
Tentokrát měly i slanější chuť, díky slzám.
„V-víš...já...jen jsem měl o tebe strach Jungkookie. Pokoušel jsem se tě vzbudit ale, ty jsi nedýchal."

Pravdou je, že jsem si skutečně ve spánku myslel, že mé tělo umírá.
Ale nakonec jsem přeci jen spatřil denní světlo.
Možná...to byl jen zlý sen.

„Nemusíš mít o mě strach, hyung. Jsem v pořádku, tedy, alespoň se tak cítím."
Snažil jsem se jej uklidnit, což při pohledu na jeho uvolněný výraz v obličeji, nejspíš pomohlo.

„K-kolik je vůbec hodin?"
Po odeznění mého hlasu, si stříbrnovlasý vytáhl z kapsi mobil.
Pohledem padl na rozsvícený displej, přičemž podrážděně vydechl.

„Osm minut po desáté hodině.
Pokud se necítíš nijak zle, mohli bychom stihnout dojít do školy alespoň na zbývající hodiny."

Pomalu jsem se ujal kývnutí.
Cítím se dnes sice zvláštně.
Jako kdyby má osobnost nosila jiné tělo...ale to určitě postupem času přejde.

„Tak pojď, ale kdyby cokoliv, hned mi to řekni sušenko."
To už nademnou Taehyung stojí s nataženou pomocnou rukou.
Očima jsem několikrát zakmital mezi jeho rudýma očima a rozevřenou dlaní.
Nakonec jsem jí s úsměvem příjmul.

_______________________________

Dnešní den, mi opravdu nenese štěstí.
Stihli jsme přijít na předposlední výuku, a tou je matematika.

Místností se rozléhá škrábání propisek, deprimující tikot hodin, za doprovodu šepotu čísel.
Mezitím co ostatní žáci kolem mé maličkosti píši a v duchu počítají rovnice, já se ani nehnu.
Snad jako by se ze mě stala socha na náhrobní památce.

Tupě upírám zrak do bílého listu, popsaným milióny příklady...čekající jen na to, než je vypočítám.

Cítím, že se s mým tělem něco děje.
Hlavou mi probleskává ostrá bolest, jakoby nademnou bouřily blesky.
Se stisknutými víčky se snažím této bolesti předejít, ale to by se mi nesměly třást ruce.

Krev mi v žílách pění a vaří, jako ve varu.
Vše mě pálí, bolí ...

Jungkooku! Nevšímej si toho ...

I přes vnitřní hlas, snažíc se mě uklidnit, drtím v pěsti propisku nemožnou silou.
Zrychleně má ústa vydechují, ovšem v takové tichosti aby nikdo nic nezaslechl.

Co se to semnou sakra děje ...

Během okamžiku, nepříjemná bolest ustoupila.
Snad že by se celý můj organismus zpětně navrátil do původního stavu.

Vůně.
Bezbožně nasládlá vůně mi udeřila do nosu.
Neustále jsem vonný vzduch nasával a rozplýval se nad ním jako nad cukrovím.
Ale do doby, než mi došla jedna věc.

Voní to jako krev ..

S olíznutím horního rtu, rozdrtím v pěsti propisku na pouhé dvě nepoužitelné části.
Avšak, se slzami v očích si dlaň přitisknu v oblasti úst s nosem.

Tohle musím skončit...
nejsem žádný slaboch!

Bez jakéhokoliv slova, jsem vstal ze židle a odběhl ze dveří rovnou do tmavé chodby.
Pokud nedokážu pomoct sám sobě, pak už ani Taehyung.

Plechová dvířka od toalet jsem paží doslovně rozrazil, poté už jen pomalu došel k zrcadlům.
Dlaně jsem položil na kraje mramorového umyvadla, aby se mi nepodlomila kolena.

„To nic...nic se neděje. O nic nejde."
Mluvil jsem si pro sebe do hlubokého ticha.
Přes kruté souboje se strachem, jsem donutil pohled přesunout výše ke svému odrazu.

Jakoby se stopnul čas ...
Nemohu popadnout dech..
Nedokážu ani mrknout ...

Tohle nejsem já...

~luv you~