Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

25.

Jungkook

„Květinový Park?"
Zopakoval jsem po něm úžasle.
Zní to totiš velmi krásně.
Odpovědí mi nebyla slova, nýbrž jeho široký úsměv a mrknutí levého víčka.
Zatahal mě za ruku, kterou neustále opatroval ve své dlani.
A naše kroky navedl neznámým směrem.

Celou cestu jsem ho, jako omámený, následoval a užíval si teplý vánek podzimního větru.
Otíral se o mé tváře a určoval směr vlasů.
Měl jsem neustálé nutkání si je upravit abych je neměl tak rozcuchané. Ale nechal jsem to být.

Ve vzduchu jde cítit vůně přírody.
Tak aby ne, když procházíme zlatým polem.
Rozkvetlé květiny, stromy, zmoklé jehličí...
Zvláštní je, že čím dál chodíme, tím více je vůně aromatičtější.

Chvíli jsme šli po vyšlapané pěšině mezi vysokými stromy a já se už nepatrně začínal bát.
„N-nejdeme moc daleko?"
Prolomil jsem hluboké ticho, panující mezi námi. Jako nedobytná stěna.

Neodpovídal.
Stisk našich spojených ruk zesílil a pokračoval dál.

___________________________

Čas nás po delší době zavedl na mýtinu, pokrytou sytě zelenou trávou.
Na každém malinkém stéblu se lesknou kapky ranní rosy.
Které ještě nestihly uschnout.

„Nesleduj zem, králíčku."
Promluvil hlubokým tónem a prsty mi nadzvedl hlavu.
Ponořil jsem se mu do rudých očí a topil se v nich jako v oceánu červeného vína.

Když ale odstoupil, naskytl se mi přímý pohled na vysoké železné oplocení.
Železné tyče, spojené tak aby utvořily hranici, jsou rozestavěné po celé šířce.
To, co mi ale dočista vyrazilo dech, byla vysoká mřížovaná vrata uprostřed.

Jejich tvar je nahoře zaoblen do půlkruhu, stejně jako kamenná cedule nad nimi.
Vyryté znaky v kameni, utvořily název. Květinový Park.

„N-nevím co na to říct. Snad jen, půjdeme dál?"
Snažil jsem se, aby v mém hlase nebylo znát takové nadšení.
Přijde mi to v tuto chvíli hloupé, vzhledem k tomu že jeho bledá tvář nosí neustále vážnou masku.

Přistoupil ke mě blíže a hlavičku naklonil k mému rameni.
„Tři..." Špitl tiše, mezitím co se u toho usmíval jakoby snad šlo o nějakou hru.
„Dva..."
Stál jsem zmateně na místě jako socha snažil se přijít na to, co těmi čísly myslí.

„Jedna..." Vyšel z jeho úst šepot ve chvíli, kdy jsem vše pochopil a dal se do běhu.
Vložil jsem do běhu všechnu svou sílu, za účelem zrychlit tempo.

Vítr mi proudil ve vlasech a chodidla se ocitla v jednom ohni.
Ani nevím proč tak spěchám.
Snad to má co odčinění s tím, že chci být u vchodu rychleji než on.

U cíle jsem se s nedostatkem dechu zastavil a v předklonu se dlaněmi zapřel o kolena.
Ta má zničená plíce z kouře...
„Byl jsi rychlý Jungkookie, ale ne dost."

Narovnal jsem se a vzhlédl ke staršímu. Na jehož bledé tváři zářil vítězný úšklebek.
Vždyď ještě před chvíli stál zamnou.
Neviděl jsem ho běžet.

„Jak jsi-" Má otázka byla tlumeně umlčená, jeho měkkými rty.
Hluboce polapil můj spodní ret a dlouze jej políbil.
Ta něžnost.
Jeho doteky na mém pasu, šimravý pocit nadýchaných vlasů u mého čela a tiché výdechy.
To vše, mi do tváří nahrnulo červeň.

S tichým mlasknutím naše rty rozpojil a daroval mi výjimečný úsměv. Takový...jiný. Upřímný.
„Už pojďme, chci ti něco ukázat."

Pomalu jsme vešli skrze vrata, připomínající vstup do nějakého zámku.
Kroky jsme ukončili před dlouhými listnatými liánami.
Působí to na mě, jako zelená opona. Teď už jen najít šňůru za kterou bych mohl zatáhnout a odhalit co se za ní skrývá.

„Můžu?"
Neodpovídal jsem. V duchu jsem byl napjatý a natěšený jako pětileté dítě o vánocích.
Pažemi odhrnul listí tak, jako široké závěsy.
Padla na nás oranžová zář slunce a v hrudi se mi zatajil dech.

Vytřeštěnýma očima jsem si prohlížel celou krásu parku.
Dřevěné lavičky byly opřeny o každý kmen stromu.
Opodál stála tři-patrová kašna, v níž průzračná voda házela blyštivé odrazy.
Na větvích si posedávají ptáci a do ticha cvrlikají sborový orchestr.

Avšak, květiny kolem nás splývají do barevného koberce.
Dech se mi zasekl v hrudi a já ze sebe nemohl cokoliv dostat.
Musím teď vypadat, jako kdybych viděl plout Titanic.

„Nemusíš nic říkat."
Hlesne Tae a s rukami v kapsách ryflové bundy se rozejde dál.

____________________________

Dnešní den je přímo poetický, pro tak nádherné počasí.
Nad hlavami se nám rozprostírá malebné oranžové plátno s růžovým nádechem.
Jehož ozdobou svítává západ slunce.

Vzduch má náplň přírodní květinové vůně a mám pocit, že Taehyungovy vlasy se třpytí víc než kdy jindy.
„Když jsem byl dítě, chodíval jsem na tohle místo tajně. Trhat růže."
Sehne se k záhonku plných červených růží, kolem kterých právě procházíme.

Bříšky prstů přejede po okvětních lístcích. „Vždy jsem je daroval matce, abych ji udělal radost když byla zrovna smutná."
S posledním slovem sjede ke stonku a u kořene za ní zatáhne.

S krásnou růží v ruce se narovná a nosem nasaje vůni.
„Ale víc voní jako ty."
Skroutil jsem rty do dojemného úsměvu a přijmul ji.
Také jsem si k ní přičichl a zrak zvedl k tomu romantikovi do rudých očí.
„Děkuji, Tae. Jen, stále mi něco nedochází."

„A co?" Vyzvedne zvědavě obočí, jako bych mu měl právě sdělit tajemství.
„No, ještě týden zpátky jsem ti byl naprosto ukradený, choval ses ke mě zle a ten dopis..."
Odmlčel jsem se.
Nad těmi vzpomínkami se mi nahrnuly slzy do očí.

Těmito slovy, které jsem před ním vyslovil, jsem právě zpečetil obálku s dopisem do pekla.
Vím to.
Černé zorničky se mu zůžily, jako kočkovité šelmě a poškrábal se ve vlasech.
„Víš, já....mrzí mě to. Nelituju sice všeho, třeba co se odehrálo v té knihovně,"

Nadhodil úchylný úšklebek, za který jsem ho praštil pěstí do ramene. Samozřejmě s mírou.
„ ale vím, že jsem to přehnal. A omlouvat se ti budu ještě dlouho."
Nevím zda semnou není něco v pořádku, ale jeho slova mě zahřála u srdce.
Přijde mi od něj šlechetné, omluvit se tímto stylem.

V momentě, kdy jsem vykonal krok zpět, se mi o záda otřel mramorový okraj kašny.
Chvíli jsem si ho jen tak prohlížel, s růží u rtů.
Než mě napadl úžasný nápad pomsty. Chci ho trochu pozlobit.

Květinu si přendám do druhé ruky, abych tu druhou mohl nenápadně schovat za záda.
Prsty jsem se dotkl ledové hladiny vody a zkousl si ret.

„Tae? Pojď blíž."

~luv you~