Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

13.

Taehyung

Vyhoupl jsem se nad něj a dlaněmi se zapřel o zem po stranách jeho hlavičky, abych na jeho křehké tělíčko nedolehl celou svou váhou.

Dlouhé chvíle jsem zrakem obdivoval krásu jeho tváře než jsem konečně spojil naše nedočkavé rty v jeden celek.
Cítil jsem, jak do sebe přesně na míru zapadají, jako dva stejné díly puzzle.

Něžně jsem z nich uždiboval a žasl nad tou sametovou jemností.
Snad proto, že jeho rty jsou vyrobeny z přírodní bavlny.
Neodolal jsem a lehce mu dolní polštářek zkousl.
Tím jsem si od něj vysloužil tichý stén, jenž mi proudil ušima jako ten nejdokonalejší tón.

Takový, opravdu nelze najít mezi notovými linkami, lze ho jen slyšet z Jungkookových hlasivek.
Od tohoto momentu se mi prokázalo, že právě lidský hlas je ten pravý hudební nástroj.
Obzvláště ten jeho.

V tuto chvíli jsem si ale uvědomil, že hlad ve mě samotném neskutečně rychle sílí a tedy toto vychutnávání, líbání a vnímání tlukot srdce toho druhého...nesmí déle pokračovat.

Musím jít rovnou na věc...

Ukončil jsem naše polibky a raději vysunul jazyk.
Jim jsem si vytvořil vlhkou cestičku k jeho hřejivému krku, kde jsem se zastavil u vystouplé rudé tepny, začínaje na ní pokládat letmé motýlí polibky.
Kterých jsou mé rty schopny jen zřídka, neboť jsem do našeho líbacího soupeření zapojil tolik svalů v čelisti a pohybu, že už jimi nedokážu snad ani pohnout.

Najednou má záda pokryla husí kůže, hádám že tato reakce vznikla Jungkookovými prsty.
Kterými mi zajel do nadýchaných stříbrných vlasů.
Jakoby chtěl na vlastní kůži vyzkoušet jejich jemnost.

Mám je skutečně jemné, ale také husté a díky ovocnému šampónu se z nich line příjemná osvěžující vůně lesního ovoce.

Z toho vzrušujícího návalu slasti jsem v pěsti pevně sevřel látku jeho černého kabátu a jediným pohybem ho z něj vysvobodil.
Upřímě, ani nevím, jak se to mé ruce podařilo.
Možná ještě stále nevím o všech mých nadpřirozených schopnostech.

„Dost!" Zvolal náhle Jungkookův vysoký hlas, jenž mě ale neodradil od své práce.
V co určitě najivně doufal.
Spíše naopak, čím více protestuje, tím více schci slyšet ten jeho hlas vzdychat mé jméno.

Dále jsem dlaní vklouzl pod jeho černou košili a prstem mu na pevném plochém bříšku začal kreslit různé ornamenty.
„Neslyšel jsi? Dost! Ty nejsi normální!"
Nejsem no...jsem jiný...

Naklonil jsem se zpět k jeho vyděšená tváři a celou šířkou jazyka mu olízl bradu.
Celého bych ho snědl, kdyby to bylo možné.
„Já ale ještě neskončil, zlato."
Zrychlený dech mladšího, mě hladil svým teplem na rtech, možná je až moc vylekaný a upjatý.
Je třeba ho více uklidnit a uvolnit.

Kolenem jsem našel jeho menší bouli v rozkroku a schválně na ní silně přitlačil.
„~Ááách!"
„Tak se mi to líbí, vydej ven své emoce. Vzdychej pro mě."
Promluvím tiše, načež vzápětí daný pohyb kolenem zopakuju.
„~Mhmm..p-prosím, nech-"

„Pššššš..." Mé dlouhé prsty zaměstnám do rozepínání jeho tmavé košile.
Proč přes tak dokonalou věc, musí nosit tu blbou uniformu? V téhle košili by vypadal úplně k "pomazlení".

Při uvolňování každého tmavého knoflíku, jsem pokládal lehounké polibky na každou nově objevenou kůži.
U toho posledního jsem se ale zastavil a více k němu naklonil hlavu.
Zuby se mi podařilo jej roztrhnout a následně z tohoto krásného těla to již zbytečnou košili servat. Doslovně.