Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

33.

Taehyung

Ležíme spolu v měkkých peřinách, zatímco se prsty prohrabuji v jeho kaštanových vláskách.
Miluji ten pocit, kdy mi Jungkookie odpočívá na hrudi a tajně odposlouchává srdce.

~Ano zlatíčko.
Bije tak rychle, jen pro tebe.

Uvolněně oddychuji, avšak svůj zrak soustředím naším propleteným prstům.
Palcem s lehkostí projíždím po jeho kloubech.
Představuji si, jak jsou tyto ručky naplněny talentem pro kreslení.

„Králíčku? Jen mě tak napadlo...dokázal by jsi mou výsost nakreslit?"
Pokojové tiché hradby se zbořily mým hlubokým tónem, zatím co jsem povznešeně vysunul bradu vpřed.

V tu chvíli, ke mě hnědovlásek vzhlédl a rty mi políbil místo v koutku úst.
„Dokážu." Darovali jsme si navzájem sladký úsměv.
Ovšem i přesto že jsem nechtěl, musel jsem ho nechat ze mě zeslést.

Docupital na druhý konec místnosti, aby mohl ze stolu ukrást jeden z hromady bílých papíru.
Mezitím, co se přehraboval ve stojanu s tužkami, jsem zapojil ruce a usadil se na kraj matrace.

Cítím se dost zeslabený a unavený. Nevím čím to je. Ale co vím jistě, je že už dlouho bez krve nepřežiju.
Proto není dobrý napad u něj přespat. Raději odejdu už k večeru.

Pocítím prohnutí matrace.
Mladší usedl po mém boku, s nožkami danými v turecký sed.
„Jen, zkus se opřít o čelo postele. Bude to lepší, věř mi."
A jak Jungkook zavelel, tak jsem splnil.

Mírně se má hlava naklonila do strany, ovšem, tvářil jsem se neutrálně.
Dlouhé chvíle mě propaloval pár čokoládových očí, než se sehnul k zemi a nabídl mi růži.
„Dej si okvětní lístky ke rtům, jako kdyby jsi si chtěl přivonět."

Neodolal jsem úsměvu.
Přijde mi tak rozkošné, že chce mít mou kresbu dost podobnou dokonalosti.
Květinu jsem tedy přiložil na ústa a nadhodil svůdný pohled.

Všiml jsem si jeho třesoucích se prstů, v jenž svírá úzkou tužku nad prázdným papírem.
V jeden moment přesměřoval zrak z výkresu ke mě, zatím co se roztomilé zachvěl.
„Ale noták, Tae...tohle mi nemůžeš dělat. Budu se červenat."

„Kdo by se před dokonalou výsosti nečervenal."
Ano, sebevědomí mi v tuto chvíli vůbec nechybí.
Ale samozřejmě, že ho chci jen pozlobit.
Králíček pokrčil nohy tak, aby si na ně mohl položit list.
Ironicky se uchechtl.
„No moc se nenafukuj. Aby ti nebyla malá koruna."

_____________________________

Poklidně se má hruď nadzvedávala a klesala, v pravidelných rytmech nádechu a výdechu.
Stále jsem pózoval ve stejné pozici. Tedy, zády opřený o dřevěné čelo postele s růží u rtů.
Ovšem, oči svou pozornost věnovaly pouze malíři.

Chlapec posedává kousek předemnou, zatímco tuhou ladně jezdí po povrchu listu.
Stal jsem se také svědkem několika malých detailů, jenž projevuje jen u soustředění.

Lehce otevřená ústa...
Zamyšleně pokrčené obočí...
A jeho zlozvyk, foukání na papír, aby práškový zbytek tuhy nezničil kresbu.
S takovou láskou, jsem si snad nikdy na nikoho neprohlížel.

„No, já myslím, že je výsledek na světě."
Vydechl hrdě Jungkookie, jakmile vyzvedl výkres před sebe.
„Můžu už nahlédnout?"
Optal jsem se s opatrností v hlase. V očích mi určitě zazářily jiskřičky radosti v momentě, kdy kývl v souhlas.

Po čtyřech jsem se opatrně přesouval jeho směrem, aby se matrace moc neprohýbala.
Usedl jsem s úsměvem po jeho boku a převzal výkres.

„To...jak jsi...nechápu."
Jednoduše mi při pohledu na ten skvost došel slovník.
Jako bych nemohl najít to správné slovo, vystihující nejdokonalejší dokonalost.