Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

27.

Jungkook

Nádherný pocit.
Probudit se z říše snů, s úsměvem na rtech a s krásnými vzpomínkami.
Vzpomínky z před minulého dne.
Kdy mě Taehyung provázel Květinovým Parkem.
Kdy jsem ho procítěně políbil, nebo mu za tlukotu srdce usínal na hrudi.
To vše mi ukvělo v paměti s cedulkou Nezapomenutelné chvíle.

A však, tohle vše je na mě až moc přebarvené růžovou.
Moc nádherné a romantické, vzhledem k tomu že právě on ve mě vyvolával pocit strachu a bezmoci.

Za tichého zívnutí jsem nad hlavou napnul ruce a protáhl se.
Otevřeným oknem sem proudí chladný ranní vzduch, jež místy prořezávají ostré sluneční paprsky.

Tento týden nám škola zrušila vyučování, neboť nastaly podzimní prázdniny.
A pevně doufám, že je strávím co nejlépe.

Místností se rozléhlo hlasité vyzvánění.
S povzdechem jsem otočil hlavu na bok k nočnímu stolku, na jehož desce pulzuje rozzářený displej mobilu.
Natáhl jsem se pro něj a zrakem si prohlédl ono číslo.
Neznám. Kdo by to tak mohl být?

S nadějí, že by se mohlo jednat o Taehyunga, jsem palcem přetáhl po displeji a přiložil si jej k uchu.
„A-ano?"
Špitl jsem nervózně. Snad mě bylo slyšet.
Mé očekávání bylo ale zavrženo v momentě, kdy se z druhé strany ozval ženský hlas.

„Dobrý den, pane Jeone Jungkooku. Volám z hlavní nemocnice Dong-eui Medical Center. Vaší matce se na náměstí udělalo zle a nejspíše omdlela. Jeden ze světků i hned zavolal na naše číslo a my se jí ujali. Leží u nás na lůžku a sledujeme její zdravotní stav."

S posledním slovem jsem se okamžitě vyhoupl do sedu.
Dech se mi zasekl v hrudi a stěží jsem zalapal po dechu.
Přistihl jsem svou dlaň v klíně, jenž se nepatrně třese.
„A...a jak je na tom, prosím vás? Je v pořádku?"

Hlas se mi třásl, ze strachu.
Ze špatného pocitu, že tohle vše nemusí dopadnout dobře.
„Víte, upadla do bezvědomí. A co se týče její zdravotní stránky, také to nevypadá dobře. Ale pokud máte v tuto chvíli čas, mohl by jste se za ní přijít podívat."

„O-ovšem. Za chvíli dorazím, děkuji."
Dořekl jsem s předstíraným klidným hlasem a poté hovor ukončil.
Nechal jsem mobil spadnout volně do klína a frustrovaně si zajel prsty do jemných vlasů.
Pořád se mi tomu nechce věřit...
Byl bych tak moc vděčný, kdyby byl dnešek jen zlý sen.

_______________________________

Rychlým krokem jsem vcházel do jedné z největších budov, tady v Daegu.
Z venkovních stěn je celá potřená až zářivě bílou barvou.
A však, jediný zářivý bod je červený kříž pomoci, visící nade dveřmi.