Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

38.

Jungkook

Přírodní ticho lesa, v němž se právě nacházím, mě příjemně uklidňuje.
V rukou svírám kytici, jenž mi daroval princ temnot, než se někam rychle vytratil.

Posedávám v měkké trávě, uprostřed rozestavěných stromů. Čekajíc na něj, až přijde.
I přes divoký vítr, který má na svědomí mé rozcuchané vlasy, se snažím soustředit pouze na tuto růži.

„Rudá, jako láska..."
Palcem něžně obkreslím tvar okvětního lístku.
Na němž se lesknou poslední kapičky rosy.
„Tmavá, jako krev..."
Květinu nakloním k ústům, která vytvoří sladký úsměv.
„Krásná, jako Tae..."

V tom se mi stromy před očima zahalily tmou, přičemž jsem byl donucen upustit růži do klína.
Na víčkách jsem nahmatal něčí chladné dlaně.

Po zádech mi přeběhl mráz, ale probouzela se ve mně jiná emoce, která zahnala počínající paniku.
„Vonící jako ty, Jungkookie."
Hluboký hlas u mého ucha spečetil mou myšlenku, o koho by se mohlo jednat.

Mé rty opustily tichý smích.
Pokud se mě tímto způsobem snažil vylekat, moc se mu nedařilo.
„Taehyungu, bál jsem se že už nepřijdeš."

Dlaně mi z tváře sundal a pomalu usedl naproti mé maličkosti.
Z tohoto úhlu mu nádherně září třešňové oči. Ovšem, co si získalo mou plnou pozornost, bylo nehybné zvíře jenž mu leželo v náručí.

Dech se mi zasekl v hrdle, při pohledu na krví zašpiněnou srst, hlavně v oblasti delšího krku.
Tak krásná laň, avšak přišla o život jen kvůli nám jiným.

Chvíli jsem těkal hladovými oči, mezi stříbrnovlasým a tou mrtvou zvěří.
Než mě přerušil hluboký tón hlasu.

„Lásko, nemusíš se bát nebo nosit výčitky svědomí za toto obyčejné zvíře, ano? Je to zbytečná panika, kterou tvoří tvá mysl. Neboť se snaží tvé upíří stránce namluvit že, je to špatné. Že vše co děláme pro naše potřeby je zlé. Ale Jungkookie, věř mi že není. Ber to tak, že přijímáme to, co potřebujeme. Rozumíš mi?"

Krátký moment jsem si jeho slova přehrával v hlavě, než jsem se pozastavil nad jednou věcí.
„T-takže, jsi ji ulovil kvůli mě? A-a ty nemáš hlad?"

Taeho bledý obličej zazářil, jako by se kolem něj rozprášily třpytky. Ale spíše to byl můj vnitřní pocit.
„No ovšem, zlatíčko. A o mě si starosti nedělej, chutná mi pouze lidská krev."
Srdce mi obklopil hřejivý pocit, možná i z toho důvodu jsem se ke staršímu naklonil a utvořil dehberoucí polibek.

Začal mě božsky líbat.
A i když naše rty chladily mrazem, uvnitř hoříme láskyplným pocitem.
Nečekal jsem ale, že se odemě odtáhne tak brzy.
Jeho křivý úšklebek mě vyvedl z míry. Udělal jsem něco zle?

„Myslel jsem, že když máš chuť, tak na krev. A né na mé rty, králíčku."
Vzplanutí tváří jsem pokusil skrýt za dlaněmi, přičemž cítím jak se vnitřně propadám hanbou.

Taehyungie má pravdu.
Jsme zde z jediného důvodu, avšak tím důvodem jsem já.
Nabízí mi krev, abych mohl utišit svůj hlad. Chce mi pomoct.
To bych ale nebyl já, abych ho hned nezlíbal v tu nejméně vhodnou chvíli.

Známe se poměrně dlouho, ale i přesto se v jeho přítomnosti stydím snad za všechno.
„To nic, Jungkookie."
Chopí se mých zápěstí, aby odkryl můj rajčátkový obličej.