Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

20.

Jungkook

Teplý vzduch naplněný vůní zmoklých lesů, jenž jsou rozprostřeny na nedalekých kopcích.
Barevné zkroucené listí, padající na zem tak lehounce, jakoby se snad sama příroda bála o jejich křehkost.

Oslepující paprsky slunce, dodávají světlo hlavně květinám a rostlinám všeho druhu aby rychleji rozkvetly a ukázaly se v plné kráse.

Dnešní den, je přímo stvořený pro procházky.
Nemám však v sobě dostatek odvahy na to, se dnes v pátek ukázat ve škole. Jediný důvod, který mě drží jako spoutaného doma ve svém pokoji, je kluk.

Ten kluk jehož jméno je mi stále záhadou, ten který mě jen zneužívá pro své vlastní potřeby bez ohledu na mé zdraví.
Jsem všechno, jen ne hloupý. Došlo mi od koho ten dopis byl.
Pokrytec. Ano...vlastně, takhle asi ve skutečnosti zní jeho jméno.

Nemohl jsem to ale vydržet.
Dívat se na tu krásu venku, pouze skrze ušmudlané sklo okenních tabul.
A tak jsem se rozhodl, jít alespoň naproti Hoseokiemu.
Překvapím ho, a jeho úsměv má na mě vetší vliv než slunce.

Jakmile jsem s dlaněmi ukrytými v kapsách od dlouhého kabátu, došel ke hlavním dveřím školy, vytáhl jsem si krabičku cigaret.

Vysunul jsem z ní poslední která netrpělivě čekala jen na to, než ji ochutnám, a vložil si ji mezi rty.
Plamenem zapalovače jsem si umožnil průchod kouře do svých úst a následně jej volně pustil do vzduchu.

To, proč kouřím, si uchovávám v tajnosti. Přece jen, je to moje věc a v dnešní době se nedá věřit téměř nikomu.

„Jungkookie!" I hned co jsem zaslechl své jméno, ohlédl jsem se za hlasem který jej vyslovil a přišel mi velmi známý.
Musel jsem se usmát ve chvíli, kdy jsem ve dveřích spatřil rudovlasého chlapce.
S velkým úsměvem a bílou mikinou která na něm doslova visela jako na hadrové panence.

V momentě kdy se rozběhl mým směrem, jsem pro něj otevřel náruč a vtáhl ho do objetí.
Navzájem jsme se k sobě tiskli, přičemž jsem musel odhodit cigaretu a přitulit se k němu silněji.
Nemohl jsem odolat, objímat jeho je jako tisknout k sobě plyšového medvídka.

Jakmile se od mé hrudě odtáhl, pocítil jsem prázdnost, potřebuju teď někoho u sebe.
„Jak na tom jsi? Příjdeš další týden do školy?"
Na jeho otázku se zmůžu jen na pouhé pokrčení rameny.

„Nevím, pořád se na to necítím."
Rty rozšířené v úsměv se na jeho tváři srovnaly do přímé linie.
Jako by ho něco zklamalo, nebo si vzpoměl na nějakou smutnou vzpomínku ze své minulosti.
„Vím, že máš z něj strach, Kookie. Ale nezlepší se to, pokud se mu budeš neustále vyhýbat. Nemůžeš přece chybět po zbytek školního roku."

Bohužel, má pravdu.
Je přece nesmysl zameškat všechny hodiny v rozvrhu, jenom kvůli němu. Zato mi opravdu nestojí.

„Ah, jste spolu tak sladcí. Máš pro nás ty prachy Hoseoku?"
Hlubší výsměšný hlas nás donutil vyhledat dotyčného, komu patří.
Zmatenými pohledy jsme se ohlédli za sebe a pozorně sledovali dvě osoby jenž se vynořily zpoza rohu budovy, jako by nás snad celou tu dobu tajně odposlouchávali.
Nepříjemný pocit.

Jejich tváře mi jsou ale povědomé.
Jeden z kluků má husté havraní vlasy s patkou která mu překrývá jedno z hnědých očí.
Druhý má zase světlé hnědé prameny vlasů, navíc oddělené tak aby mu afina nezasahovala do čela.

Dokonce i styl oblékání mají dost odlišný, černá kožená bunda a bílá košile s kravatou mi přijdou jako přesné protiklady ohně a vody.

Jejich kroky se zastavily těsně u nás, Hoseokie se vzpřímí a probodne je výhružným pohledem.
Nejsem si jistý, ale zahlédl jsem v jeho očích i... strach?

„Chaneyole, nechte toho. Víš moc dobře že jste mě o ně obraly včera, tak proč bych vám je měl dávat i dnes?"
Hlas se mu mírně třásl, stejně jako konečky prstů.
Nejsou to oni? Ti co ho bezdůvodně šikanují? Myslím, že tehdy v knihovně zmiňoval jména Chaneyol a Sehun.

„Drž hubu, je snad naše věc kdy si řekneme o prachy. Navíc,"
Nakloní se k němu Chaneyol blíže a rty přiloží k jeho uchu.
„nechceš snad zažít to co minulé, ne?"
I přesto že svůj hluboký hlas ztišil na šepot, slyšel jsem ho.

Nemohl jsem tu jen tak postávat jako nehybná betonová socha.
A sledovat jak mu ten pitomec vyhrožuje.
Proto jsem tedy uskutečnil první věc, která mě napadla.

Sáhl jsem po jeho límci, patřící černé kožené bundě, táhnouc si ho blíž k sobě.
S nezájmem jsem si prohlížel jeho kaštanové oči, nebo spíše oko, neboť to druhé má skryté pod černou patkou vlasů.

Má ústa se už chvěla nedočkavostí, až vysloví to, co mám sto chutí mu vpálit do tváře. Nehledě na ránu, kterou bych od něj poté nejspíše schytal.

Ale v tom momentě se průdce odtáhl za doprovodu bolestných projevů.
Jakoby to nedělal úmyslně, na upoutání pozornosti.
Ale stál za ním někdo, kdo ho přinutil.

„Dovolovat si na mladší, dost ubohé Chaneyole. Nemyslíš?"
S posledním slovem mu dotyčný rozdal silné pěsti do tváře.
Bohužel ale v takovém úhlu, kdy stále nevidím o koho jde.
I ten hlas mi neustále proudí ušima v povědomé melodii.
Znám ho.

S každou ránou upadal černovlasý hlouběji do bezvědomí. Nebo, alespoň mě to tak přišlo. Důkazem byly jeho nohy, které se v kolenou podlomily.
Nakonec však padl k zemi.

Zmateně jsem se ohlížel kolem sebe, a všiml si modrovlasého kluka, jenž se tady z ničeho nic ocitl. Naopak Sehun tady scházel, asi hned odešel. Ani se mu ale nedivím, taky bych se vytratil abych náhodou taky pár ran neschytal.

Zatímco ostatní měli sklopené zraky na Chaneyolovou tvář obrocenou krví, já nevěřícně vytřeštil oči na osobu jenž nad polomrtvým tělem stála.
Nadýchané stříbrné vlasy se leskly pod silným paprskem slunce jako jedna z milióny hvězd na noční obloze.

Jeho pleť, barvou připomínající mléko, působila sametovým dojmem.
Opravdu mám teď co dělat, abych se ji nedotkl.
Pohyb jeho rudých rtů mě ale probudil z tranzu, neboť se jemně skroutily v úsměv.

S mrknutím levého oka, které semnou provedlo opravdu hodně, se rozešel dál.
Sledoval jsem ho do doby, než jeho záda zahalená v ryflové bundě, nezmizela za stromy.

Nechápu to.
Proč mě bránil, když mu na mě nezáleží?
Proč mi věnoval úsměv, když se nerad usmívá?
A proč...bože proč mi srdce chce svou rychlostí prorvat hruď, jen v jeho přítomnosti?

~luv you~