Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

8.

Taehyung

Pomalými kroky jsem kráčel tichou, tmavou školní chodbou.
Mimo tuto budovu, venku, musí být opravdu silná zima, když se dokáže prosáknout skrze bytelné stěny.

Lehce má záda pokryla husí kůže, jako ostrá mrazivá vlna.
Ale ani to, neodradilo mé čichové buňky cítit sladce voňavé stopy, které za sebou ve vzduchu nechal ten zvláštní kluk.

Stále žasnu nad faktem, že se z něj ta pachuť krve line až na míle daleko. Tak silné aroma jsem ještě v živé bytosti nikdy neměl možnost pocítit.
Možná právě tohle je onen důvod, který mě k němu tak silně přitahuje.

____________________________

Celou tu dobu, kdy jsem kráčel klidně jako omámený pod vlivem nějaké drogové látky, jsem měl zavřená víčka.
Soustředil jsem se pouze na svůj nejlépe vyvinutý smysl, tedy čich.

Možná jsem až natolik soustředěný, že to bylo příčinou následné dunivé rány.
Mé čelo se s bouchnutím setkalo s jemným hladkým povrchem nalakovaných dveří.

Mou hlavou projela ostrá palčivá bolest, jako by se jí někdo snažil provrtat skrz na skrz.
Bolest byla tak nesnesitelná, jakoby mi tím naznačovala že byl náraz až moc velký.

V zamračeném gestu jsem pokrčil své tmavé hustší obočí a dlaní si překryl bolavé místo na čele.
Možná by nebyl úplně marný nápad, dívat se příště před sebe.

Vykonal jsem krok do zadu a zvedl oči k bílé ceduli visící volně na polo-rozpadlých šňůrách nade dveřmi.
Knihovna?
Někdo jí skutečně ještě navštěvuje. Mám dojem, že dnešní generace si vystačí jen s mobilem a daty.

Ke svému překvapení jsem se ale odhodlal a pevně obejmul železnou kliku ve své chladné dlaní.
Zatáhl jsem a s menším úsměvem nakoukl dovnitř.

Každý z nás si pod názvem „knihovna", vybaví vysoké bytelné regály, ve kterých se kromě husté podestýlky prachu, nacházejí samozřejmě knihy.
Uspořádané podle začátečních písmen v abecedě, táhnoucí se dlouhými urovnanými řadami.

Proto musím uznat, že naše představy jsou v téhle škole hlavní prioritou.
Skutečně tato převeliká tichá místnost vystihuje předešlý popis „klasické knihovny".

V naprosté tichosti jsem překročil práh a dveře za sebou s hlasitým zavrzáním přivřel.
„Pššš!" Trhnu s sebou jakmile ke mě doléhne něčí hlasité syknutí.
Ohlédnu se bokem ke katedře, za kterou si ve velkém, černém, kůži potaženém křesle posedává postarší knihovnice.

Vtipné mi v tuto chvíli přijde fakt, že její kratší kudrnaté vlasy jsou stejného stříbrno-bílého odstínu, jako ty mé.

Proto ale, že mě probodává vražedným pohledem vytvořený pomocí přihmouřených očí, rozhodl jsem se celou situaci odlehčit.

Své lehce narudlé rty skroutím do falešného úsměvu a v předklonu se ukloním jejím směrem.
Přece znám alespoň nějakou část z etikety slušného chování.

Dál už se jí ale nemám náladu a ani trpělivost věnovat.
Nebo, pokoušet se jí svou úctou vymazat ten nepěkný znechucený výraz z vrásčité tváře.
Jsem zde přece kvůli někomu jinému.

S rukami, schovanými až po zápěstí v kapsách své mykiny, jsem vcházel hlouběji do srdce knihovny.
Najednou jsem se ocitl napříč malé úzké uličky, jež odděluje dva sousední regály.

Zatemním své denní vidění tím, že zavřu oči a do toho nosem z hluboká nasaju danou chlapcovu vůni.
Najednou je mnohem intenzivnější než předtím.

Je blízko...vím to...

Za pomalé chůze, pozorně kloužu až svítivě rudýma očima kolem sebe po regálech zaplněnými knihami.
Ovšem hned co změním směr do leva, do další části tohoto nekonečeného labyrintu, spatřím jeho.

Jeon Jungkook sedí na zemi, zády opřený o police za sebou, a na pokrčených nohou vyjímá nějaký větší bílý papír.
Afinkou svých hnědo-černých vlasů se lehce dotýká své dlouhé tužky která svým ostrým hrotem kreslí po drsném povrchu papíru.

Tak přece jenom sem nezavítal kvůli nudným knihám.
Nýbrž k vášní ke kreslení.

Z této vzdálenosti ale nevidím jaký obraz se mu před soustředěnýma očima kouzlí.
Nebudu lhát, jsem trochu zvědavý. A zajímá mě jeho talent.

...

Podíval se!
Jeho kakaová očka vzhlédla z ničeho nic mým směrem. Ale já své tělo naštěstí stihl zneviditelnit.
Ano, jeden z mých dalších darů.
A v tuhle chvíli jsem za tuto schopnost nekonečně vděčný.

Hned co jeho pohled padl zpět na svůj výkres, usmál se.
Opravdu až přeslazeně sladce.
Takový králičí úsměv se jen tak nevidí.
Mohl bych se na něj dívat celou dobu.
Bože...na co to zase myslím?
...už ze mě mluví ten nenasitný hlad...

Nervózně jsem si navlhčil rty špičkou jazyka, a tiše nakračoval po vínovém koberci jeho směrem.
Sice jsem neviditelný, jako duch.
Ale stále tady jsem, a mé pohyby by šly slyšet. Obvzlášť v tak hluboce tiché místnosti.

Opatrně jsem usedl po jeho pravici a opřel se svými zády o police za mnou.
Není to vůbec nic pohodlného, se divím že ještě stále dokáže kreslit bez hnutí v této pozici.

Zvědavost mi jednoduše nedala.
Se zatajeným dechem jsem se k němu více naklonil.
Svými nadýchanými vlasy jsem se jemně dotýkal jeho tváře.
Proto mě nepřekvapilo že si na tom místě musel z refleksu otřít bříškem prstů imanigární dotek.

Kreslí opravdu zajimavě.
Jedinou černou tužkou dokázal nejen nakreslit obrys postavy. Ale také vystínovat každý malý detail. Všechny záhyby a tmavá místa v metafoře na stín.
Obdivuji jeho malířské nadání.

Vydechl....nadechl se...
...a zase vydechl...tentokrát hlasitěji ...

Pozorně vnímám jeho nadzvedávající hruď. Naslouchám jeho zoufalým vzdechům když už po několikáté musel vzít mezi prsty gumu a opravit své špatné tahy tuhou.

Tenhle kluk ve mě dokázal vyvolat takový chtíč...
Toužím po jeho krvi, to ano, moc. Ale něco mi brání v tom ho jen tak zabít.
Jedna touha ve mě je totiš silnější...a to dotknout se jeho snědé a i určitě hebké kůže.

A ty jeho měkké rty...
...nepoznávám se...potřebuji uspokojit a vyhovět svým potřebám...nebo to bude mít opravdu hodně špatné následky.

~luv you~