Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

9.

Mé rozšířené zorničky doslova hypnotizují viditelnou modrozelenou žílu na jeho dokonalém snědém krku.
Při každém jeho nádechu se stáhne a následně opět vzestoupí na povrch.

Chtíč ve mě už neroste...neboť jsem mu už zcela propadl.
Převzal veškerou moc nad mým rozumem a donutil mě se k jeho tepně naklonit blíže.

Právě v tuto chvíli jsem svědkem svých ruk, které se mi v klíně viditelně třesou. Jako by tuto místnost naplnila ta nejledovější zima.
Dokonce i mé plné rty, avšak taky jediná čas na mé tváři která dává svou rudou barvou znát záminku života, se chvějí nedočkavostí.

Musím to udělat. Musím okusit jeho krev...mám totiš nemalé domnění, že ta jeho krev bude tak výborná a sladká ... že nebudu moct přestat.

Je mi to líto...Jeone Jungkooku...
Hlad je silnější...než rozum...

Sotva jsem se vlhkou špičkou jazyka dotkl jeho tepny, okamžitě jsem se stáhl zpátky do stálé pozice.
Něčí pronikavý hlas mou práci musel totiš nezdvořile vyrušit.

„Jungkooku!"
Ozve se snad po třetí ten povědomý hlas. Odněkud ho znám. Takový nachráplý a mírně hluboký...přesto v něm lze zaslechnout jemnost.

„Tak tady jsi." Objeví se v rohu něčí tmavá silueta.
Ovšem až tehdy, kdy osoba vykročila vpřed, padlo na ní žluté zářivé světlo nad námi.

Zrakem jsem postupoval od jeho chodidel v přezuvkách, až k obličeji. Který zdobil ten největší úsměv ze všech.
„Hoseokie, ahoj." Projede mým tělem zvláštní šimravý pocit, jakmile mi tento jemný tón hlasu zazní u ucha, jako ta nejklidnější melodie. U které bych rád usínal a propadal do říše snů každou noc...ovšem...kdyby to bylo možné.

Proto jsem byl donucen otočit hlavu směrem k hnědovláskové bezchybné tvářičce.
Mohl jsem si všimnout jeho viditelně hluboké vrásky na čele, která se mu vytvořila vmžiku kdy zamračeně pokrčím obočí.

„Stalo se něco? Nebo.."
- „No, ne tak docela." Poškrábe se rudovlasý na zátylku za doprovodu zoufalého výrazu v obličeji.
„Chaneyol se Sehunem. Čekají na mě před školou a já mám strach. Však víš jak jsem se ti o nich ve třídě zmínil."

Tak v této chvíli jsem opravdu zmatený.
Co mu chtějí Sehun s Chaneyolem provést? Jako, ne že by mi na něm záleželo...jen mě to jednoduše zajímá.

Nad tím si teď ale nebudu lámat hlavu, neboť to co mě doopravdy zajímá, je jejich konverzace.
Vtipný je na tom fakt, že nemají ani tušení kdo tady s nima je.

„Tak, mám jít s tebou?" Prolomí chvilkové hluboké ticho Jungkookův jemný hlas.
Hned po něm se chopil slova Hoseok. „Aby tě zmlátili taky? Tak to v žádném případě."

To bylo snad poprvé co jsem slyšel v jeho hlase zlost.
Vždycky jsem ho považoval za tu nejnevinnější duši na škole.

Zmateně jsem sledoval jeho kroky, které zastavily u Jungkooka a z druhé strany si k němu přisedl na zem.

Jednotlivé ohnivé vlásky se třely o ty hnědé jakmile se k němu naklonil přes rameno.
„Páni." Vydechl nad jeho výkresem úžasle. Jakoby snad nikdy neviděl na vlastní oči ručně nakreslený obraz.

„Máš to opravdu moc hezké. Ten muž kterého kreslíš, kdo je to?"
Upřímě, divím se že už Jungkookovi nelze na nervy.
Ta jeho nekonečná zásoba otravných otázek...