Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

35.

Taehyung

Cítím, jak se kovové řetězy, kolem mého srdce, uvolnily.
Zmizela tíha, jenž celá ta dlouhá léta zármutku, bránila ve volnosti mým citům.

Zároveň... se roztříštila prasklina na mé tajuplné masce, s negativní náladou.
Kterou jsem do teď nosíval na tváři, a byl si jist, že se tak ke mě neodváží nikdo přiblížit. Býť ani na krok.

Říká se, že láska má i temné stránky.
Že bolí, ve srovnání s bodnutím nožem do srdce. Tohle ale zřejmě vymyslel někdo, kdo ještě nepotkal tu pravou osobu.
Pravou lásku.

Jsem na sebe hrdý, neboť já tu svojí našel.
Takže, ať jdou všichni s těmi řeči do pekel.
Naše láska, bude mít ty nejkrásnější stránky.
Stránky s linkami, na nichž se bude rudou krví sepisovat ...
náš příběh.

Co se ale nestalo, v mých uších se rozvlnil zvuk frekvenční vlny.
Když, se občas ponořím hluboko a zaposlouchám se...zní to, jako tlumený melodický pískot delfínů v oceánu.

Má mysl procitla z myšlenek, avšak jsem zakázal rtům líbat ty protější.
„Pšššš!" Urychleně jsem ukazovák přitiskl k Jungkookovým ústům, na náznak mlčenlivosti.

Pokrčím obočí, silně stisknu víčka a nosem vdechnu zvláštní pach.
Rozšiřuje se. Tím pádem, se někde v tomto domě nachází člověk, který si to pomalu míří sem do sklepa.
Měl bych nás odsud co nejrychleji dostat.

Otevřel jsem oči a soucitný pohled věnoval viděšenému králičkovi předemnou.
Prsty mu odhrnu tmavou afinku z očí, abych mu do nich lépe vzhlížel.
„Jungkookie...musíme okamžitě zmizet! Rozumíš mi?"

Za neslyšného trhavého nádechu, se ujal rázného přikývnutí.
Neodolal jsem, musel jsem dlaní pohladit jeho kaštanové vlásky a nasadit úsměv.
Jsem rád, že dál nevyzvídá.

Proč už musíme jít, jestli jsem něco zaslechl, nebo jak se dostaneme ven.
Jednoduše, nepotřebuje znát odpovědi, důvěřuje mi...avšak toho si něm cením nejvíce.

Oběmi rukami se chopím jeho ramen, abych z něj mohl opatrně zeslést.
Jakmile se ocitnu na nohou, skloním se k tomu zlatíčku na židli a podeberu si jej do náruče.

Nad jeho lehkou váhou, jsem zneklidněl.
„Jsi vážně lehký, jako peříčko. Měl by jsi více jíst."
Hlasitě se z jeho úst ozval povzdech, jakoby si to přece jen uznal.
„Když semnou není matka, přijde mi zbytečné vařit jen pro sebe."

Z jeho šepotu šel skutečně slyšet smutek, atak jsem si to promrzlé polonahé tělíčko přivinul více do své hrudě.
„Pokud se máme odsud dostat bezpečnou cestou, musíš zavřít oči Jungkookie. Slib mi, že nebudeš podvádět."

Daroval jsem mu polibek na čelo, a zároveň doufal v kladnou odpověď.
„Slibuji, Tae."
S tímto pomalu propadl tmě, zaposlouchal se do rytmu mého zamilovaného srdce.

Aaach...je tak zmatený a unavený, až mi přijde neskutečně rozkošný.

I přes slib který pronesl, mu ty očka raději zakryju dlaní.
Zatímco taktéž silně zavřu víčka.
Myšlenkami proplouvám hluboko, vybavujíc si místo kde se chci ocitnout.

Pocítil jsem vibraci, jež se rozvlnila kolem nás.
Jako bychom se stali zdrojem nabitým elektřinou.
Avšak, žádná bolest ani šok.
Jen pouhé chvění pod nohami.