Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

16.

Taehyung

„Tae, umyj se. Rychle než tě takhle někdo spatří!"
Sykne mi do světlých vlasů ten hrubý, a pro mé uši velmi známý hlas.

Bradu zvednu opatrně výše, abych osobě vzhlédl do očí.
Namjoon.
Sotva proklouznu davem uječených a taktéž velmi poblázněných holek, nashromážděných u hlavních dveří jako ve smečce. A do prvního do koho narazím, je právě on.

Jen na důkaz nezájmu pokrčím rameny. „A co já s tím?"
Kořen nosu si zoufale promnul mezi palcem a ukazovákem, ještě u toho stihl silně stisknout víčka.
Tak, jak to dělává pokaždé kdy mu přetýká jeho malý zlatý pohárek nervů.

„Ty, se ještě ptáš?!"
Momentálně svůj hlas zesílil natolik, že studenti kolem nás okamžitě zpozorněli.
Zmetci, ať si laskavě všímají svýho.
Proto jsem po všech hodil přihmouřený, vražedný pohled.
Trochu se mého výrazu zlekli, ale raději uposlechli a dál se vybavovali u svých šatních skříní.

„Jen se na sebe podívej! S takovou si už jen stačí napsat na čelo, jsem upír! A všichni odhalí tvou identitu! Nikdy jsem nepochyboval o tvé inteligenci Tae, ale právě v tuto chvíli se chováš jako tupec!"

Nebudu sám sobě lhát, ještě nikdy jsem nezažil Namjoonovy nervy v tomhle rozpoložení.
Má to snad co dočínění s učitelem SeokJinem?
Vím sice, že mi neustále tvrdí jednu a tu samou pohádku, o sobě a nepravdivé lásce k našemu učiteli, ale já mu prostě nevěřím. V tomhle opravdu ne.

Nejsem slepý, a pozorně si všímám jeho náznaků které nastanou pouze v jeho přítomnosti.
Například, zarudlé tváře když si ho SeokJin pozve k tabuli.
A to co mě na tom nejvíce zaráží, je fakt, že jeho tváře neuměly nikdy zbarvit svůj přirozený podtón do červena. Nikdy.

Lehce povyskočím, abych zabránil neposedným popruhům polo prázdného batohu ve sklouzávání.
A až poté ho s povzdechem poplácám dlaní po rameni.

Ta černá sametová kravata, ladící s bílou košilí. Ta božská oslňující vůně kolínské jež už dávno stihla zamořit celou tuhle chodbu.
Že by dnes chtěl u svého idola vyvolat dobrý dojem?

„Joone, klid. Jen mi teď pověz, opravdu vypadám tak strašně? Jde to moc vidět?"
Musel jsem se zeptat.
To poslední oč bych stál, je aby si všichni na mě ukazovali prstem a šeptali si mezi sebou, co jsem zač. A určitě by nebyli na omylu kdyby si mysleli, že jsem snad někoho zavraždil.

„Máš to všude, Tae." Špitne už s klidným tónem, načež palec přitiskne na mé zakrvácené rty.
„Pojď si to raději umýt."
Přikývl jsem a spolu s ním se rozešel ke vzdáleným dveřím na toalety.

Zvláštní šimravý pocit v podbříšku, zrychlený pulz srdce uvnitř rychle nadzvedávající se hrudě.
Nedostatek kyslíku na to, abych se mohl hluboce nadechnout.

Tohle vše jsem pocítil v okamžiku, kdy se u vedlejšího umyvadla objevil hnědovlásek.
Rty, obrocené ještě zbytky krví, jsem semknul k sobě a s očima upřenými do dlouhého obdélníkového zrcadla před námi, jsem nechal téct tenký proud vody z kohoutku.

Člověk by teď prohlásil, že jsem se ocitl v tranzu.
Opravdu jsem teď takhle vypadal. A ne že bych byl na sebe zrovna pyšný.
Nikdy jsem se takhle nechoval, co to semnou je?

Svými menšími ručkami spustil proud teplé vody a schoval je do něj.
Opravdu teď sledují mytí jeho dlaní?
Po chvíli jej vypnul a nastavil si pěst ke rtům.
S tvářemi, podobající se zralým šťavnatým jahodám, si odkašlal a během sekundy zmizel na chodbě.
Sledoval jsem jej do té doby, dokud se za ním dveře automaticky nezaklaply.