Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

17.

Jungkook

Jeho slova mnou projela skrz na skrz, jako ostrý ledový šíp.
Neměl jsem z něj vůbec dobrý pocit. A už vůbec ne, z významu jenž tvořila vyslovená písmena.

„Za to si zasloužíš trest."
Jakoby se mi jeho hluboký hlas vsákl pod kůži, ve formě kapky deště a vproudil mi až do mozku.
Neboť mi tahle věta zní v hlavě neustále dokola, jako dvojtá ozvěna.

Je to on.
I když jeho tvář halí temná tma, poznám ho. Podle chladné dlaně, připomínající svou barvou mléko. S ní mi ale překrývá ústa, na náznak mlčenlivostí.

Už o trochu s větším klidem, nechám svá víčka uvolněně padnout a nosem hluboce nasaju její vůni.
Kůra kmenu stromů, čerstvé a výrazně sálající jehličí.
Všiml jsem si tohoto detailu už tehdy, kdy mezi námi v knihovně došlo k něčemu, co by se dalo ale jistě zařadit mezi pekelné hříchy.
Klidně ať se propadnu do pekla, rovnou taď na tomto místě, jen aby se mě už navždy dotýkal jenom on.

Panuje zde hlasité ticho. Tak dlouhé a hluboké, jakoby se právě stopnul čas a jediní lidé kteří žijí v mezičasovém prostoru, jsme my dva.

Najednou mé prsty pocítily letmý nepatrný dotek.
Otevřel jsem oči a sklouznul jimi k mé volně svěšené paži.
Vskutku, je to jeho světlá dlaň která k sobě tiskne tu mou.

Rty jsem skroutil do úsměvu, jen je škoda, že ho nemůže vidět.
Na nic jsem v tu chvíli nečekal a své prsty propletl s jeho.
Ani nevím jaký jsem k tomu měl důvod. Zato vím, že jeho oči si mě nepřestávají prohlížet, jako bych snad byl nějaké ohromující dílo.

„Tak je hodný králíček..."
Ozve se opět ten nádherný hlas ze tmy.
Tentokrát se ale nebojím, promluvit. „J-jak to myslíš?"
Má strachem třesoucí se slova odezněla bez protější odpovědi.
Prostě zanikla v nekonečném tichu. A tajemný princ pořád nevydal ani hlásku.

„Tak, jiná otázka...proč jsi mě sem vzal?" Ticho. Opět nic.
Copak přišel najednou o řeč?
Myslel jsem, že si chce semnou o něčem promluvit, mezi čtyřma očima.
Nebo mě prostě jen políbit a dál předstírat že se nic nestalo.
Vzdávám to.

Už už jsem se mu chtěl vysmiknout a nasměrovat své kroky zpět do třídy.
To by mi ale jeho dlaň nesměla tisknout zápěstí takovou silou, že jsem měl na chvíli pocit jakoby si jí spletl s gumovým míčkem a začal ji nemilosrdně drtit.

Lehce jsem sykl bolestí skrze zaťaté zuby. „Jsi tady, protože si chtěl. Přišel jsi sám, já ti tento návrh, sejít se, nedal rozkazem zlato."
Tváře mi nabraly hořící rudé barvy a tentokrát k tomu měly dobrý důvod.
Neboť je to pravda, on má pravdu.

Proč jsem sem vůbec přišel?
Mohl jsem odmítnout jeho prosbu, mohl jsem neřešit čas a věnovat se učivu, dokonce bych mu mohl vlepit facku a rychle vzít nohy na ramena.
Ale nedokážu to, proč?

„Tak nezlob." Hlesl.
A bez dalších slov si mě tou rukou kterou doteď držel mé zápěstí, přivinul ke hrudi.

Jen si teď nejsem jistý, co mě nejvíce děsí.
Jestli to, že se z této náruče už nejspíše nevymámím, nebo ta černá tma všude kolem nás.
„N-nemohl by jsi alespoň rozsvítit?" Vydechl jsem proti jeho bradě, očima zkoumající jeho rysy tváře, které lehounce osvětluje nažloutlé světlo z chodby.

„Tma je nádherná, je to jediný okamžik, kdy můžeš jen cítit a nevidět. Užít si a vychutnat doteky aniž by jsi se podíval co je kolem tebe."
Udivením se mi zůží zorničky.
Pokud se mě tímto snažil uklidnit, vůbec se mu to nepovedlo.