Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

37.

Taehyung

Pod podrážkami bot, jsem začal cítit jiný povrch, než měkké linoleum ve třídě.
Hruď jsem uvedl do hlubokého nádechu, abych byl schopen se udržet na nohou.
Neboť teleportace bere mému tělu energii, zeslabuje mě.

Víčka, jež mi do teď způsobovala tmu, jsem otevřel a bradu vysunul vpřed.
U protějších umyvadel stojí hnědovlasý chlapec, avšak na mě působí dojmem, že uvázl v transu.

Krom svého odrazu v zrcadle, jsem si také všiml toho jeho.
Chlapcová tvář vybledla o několik odstínů.
Podélně lícních kostí, se mu táhnou viditelné žíly, jenž rudnou s každým okamžikem více a více.

Ovšem nad těmi šedýma očima, které se mu v zrcadle třpytí jako mořské perle, jsem si vtáhl ret mezi zuby.
Pohled na něj, je neskutečný požitek.

„J-Jungkookie...co přesně, právě v tuto chvíli, pociťuješ?"
Hned po odeznění prvního slova, s sebou trhl a otočil se čelem.
„Tae..j-jak jsi se t-tady.."
Jazyk mu bránil ve výslovnosti slov, které stěží překoktal.

Musel jsem se nad jeho „novou" podobou neustále kochat.
~Tak půvabné stvoření

Hnědovlásek svěsil hlavu, přičemž si až nervózně zajel rukami do kapsy u tmavé mykiny.

Tolik si přeji vědět, jaké myšlenky mu motají mysl.
Chci své lásce pomoct, neboť mi na něm záleží.
Navíc, bez mé pomoci by se nedokázal krotit, uklidnit.
Mohlo by se poté stát něco, čeho by později litoval a to nedovolím.

„Neslyšel jsem žádný zvuk."
Dvojitá ozvěna se nesla v tomto hustém vzduchu myšlenek, než zanikla v tichu.
Došlo mi ale až v tuto chvíli, co jeho dokonalé rty vypustily.

„Jak to myslíš?"
Jungkookie zvedl bradu vzhůru, avšak se mi hluboce zadíval do rudých očí.
V těch jeho šedých, se ale leskly slzy.
„Že jsem neslyšel zavrzání dveří Tae! Jak jsi se sem dostal?"

Hlas se mu mírně třásl ze vzteku, jenž spolu se strachem dusí hluboko v sobě.
Dlouze do sebe vdechnu vzduch, jenomže na žádná slova se nezmůžu.

Mé sebevědomí v tuto chvíli výrazně pokleslo, a nahradil ho strach.
Dnes, právě v tento moment nastal ten pravý čas, kdy musím odhalit svou skutečnou stránku osobnosti.
Přál jsem si, aby tento den nikdy nevznikl.

Co když mě ale poté, bude vnímat jinak?
Co když budu pro něj jen nebezpečnou stvůrou a vrahem?

Pokud mě ale Jungkook opravdu miluje...přijme mě takového, jaký jsem.

„T-Taehyungu...odpověz. Jak?"
Špitl tiše, aby opět ode stěn nevznikla ozvěna.
Sesbíral jsem všechnu svou odvahu s důstojností, atak došel ke chlapci blíže.

„Opravdu chceš slyšet odpověď, pouze na tohle? Nepřijde ti například zvláštní, že jsem tě tehdy našel na konci města u kavárny? Nebo, proč jsi mě nikdy neviděl usínat, jíst, ani pít? Nebo tě nezajímá, jak jsem nás dokázal včera vysvobodit z toho sklepení...když nikde nebyly dveře?"

Šedá barva v očích, mu postupně bledne do perleťové bílé.
Velmi pozoruhodný, ale přesto děsivý moment.
To že se ale změnil jeho vzhled, nemění nic na tom, že předemnou stále stojí ten samý rozkošný Jungkookie, kterého tak miluji.