Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

34.

One week later

Jungkook

Už delší dobu postávám před školním vchodem.
Taehyung mě sám požádal, abych na něj chvíli vyčkal.
Prý, si musí ještě něco vyřídit.

Nevím, zda to jeho “vyřízení„ má něco společného s učiteli, přáteli nebo s něčím osobním.
V co však doufám, je krátký čas.
Aby mu to netrvalo moc dlouho, neboť počasí dneska nemá dobrou náladu.

Lehce se zakloněnou hlavou, hmouřím oči skrze kaštanovou afinu.
Na obloze se mísí šedé mraky s lehkými paprsky slunce.
Jenž se stejně strácí v zákoutí nebe.

Nastal podzim, naplněný chladným vzduchem a mé tělo se tady už otřásá zimou.
S dlaněmi v kapsách dlouhého kabátu, začnu udupávat listí na zemi.
Měl by si opravdu pospíšit, pokud nechce mít ze svého přítele kus ledu.

Najednou se mi před obličejem zjeví rozevřená dlaň.
Spolu s nějakým ubrouskem mi zakryje ústa, atak nemohu popadnout dech.

Vidím, jak se mi svět mlží před očima...
Cítím, podlamování kolenou ...
Vím, že jsem se poddal tmě.

První procitnutí z nekonečné temnoty, bývá jako znovuzrození.
Nejprve vám denní světlo oslepí zrak.
Poté se celé tělo zachvěje a hruď hluboce nadzvedne.

Já, to právě zažil, až na jednu výjimku.
Vůbec nic, si z dnešního dne nepamatuji.
Jakobych protrpěl nějaký úraz na hlavě a vytratila se mi paměť.

Se skloněnou hlavou, se brada otírá o mou hruď, přičemž se soustředím na holou kůži na nohou.
Počkat...prič jsem celý jen ve spodním prádle?

I hned se mé zorničky rozšířily strachem, v moment co jsem si celou tuto situaci začal uvědomovat.
Pokusil jsem se vyhoupnout na nohy, kdyby mi v tom něco nebránilo.

Očima sklouznu na pevné lano, obepínaje můj pas s čelem židle, abych se nemohl jakkoliv hnout.
Dokonce i na zápěstích cítím zařezávající bolest.
To proto, že je mám spoutané za zády.

Naplněn strachem, se rozhlížím kolem sebe.
Ze všech stran mě obklopují kamenné zdi. Jediný průchod světla sem proudí skrze mřížované okno.

Jako lusknutím prstů, se mě zmocnila panika.
Začal jsem s sebou házet, škubat ve snaze se osvobodit.
Zkoušel jsem točit rukami za zády, ale lano se snad upevňovalo ještě pevněji.

Po neúspěšných pokusech o záchranu, jsem všeho nechal a jen sklonil hlavu.
„Proč..."
Ticho stále houstlo. Stejně jako slzy jenž mi jiskří v očích.

Byl jsem unesen, uvězněn v nějakém sklepě...nikdo mi už nemá šanci pomoct.
I kdybych si vykřičel všechen hlas, vybrečel všechny slzy...
A volal o pomoc...
Odpovědí se mi dostaví jen nicotné ticho..

„Vše je tak beznadějné..."
Můj šepot splynul s lehkou ozvěnou.
„Nic není beznadějný."
Ozval se za mnou hluboký hlas, ale až příliž povědomý na to, aby si má hlava myslela že mi chce dotyčný ublížit.

Místností se začaly ozývat tiché kroky.
Čím blíže je slyším, tím větší úzkost ve mě roste.

Tuším o koho jde, ale nedokážu si to přiznat.
Přece jen, jak by se tady mohl ocitnout zrovna on?