Blood Lips [ 태 국 ]✔︎

10.

Taehyung

Celou touhle chodbou se najednou rozhostilo stejně hluboké ticho, jaké tady panovalo předtím. Dalo by se říct, že toto ticho by se dalo zařadit mezi takové ty velmi známé...trapné chvíle.
Neboť Namjoonová rudá tvář a Seokjinové vytřeštěné oči s otazníky, mluví za vše.

Čtyři páry hnědých očí sledovaly ty mé s rudým odleskem, skrze černé afiny. A určitě teď v myslích hledají takovou výmluvu, aby zněla co nejreálněji.

„Víš, Tae.." „- Ano Namjoone?"
Skočím mu do nedokončené věty s velkým výsměšným úsměvem. Tentokrát není falešný.

Tak on mě neustále upozorňuje na to, abych si doma odpočinul a měl se dát do pořádku.
Přitom ten, kdo to nemá v hlavě absolutně vůbec v pořádku, je on.
To jako, jsou teď přátelé? Nebo něco víc?
Nemám momentálně dost odvahy nato, vyslovit své otázky. Stále totiš přetrvává fakt, že tady s námi stojí náš třídní učitel.

„Kime Taehyungu, myslím si že je to snad má věc s kým si tykám. Taky, Namjoon ke mě pravidelně chodívá na doučování z Matematiky. Jako jeho dobrý kamarád by jsi měl asi vědět, jak špatné má známky."
Ozval se tentokrát Kim Seokjin.
A s ne moc milým výrazem ve tváři.

Aha, máte na mysli ty dvojky, které dostává snad z každé vaše písemky? 
Kvůli výbornému prospěchu se dá propadnout? Tak to slyším prvně.

Dál raději už nic víc nenamítám, pouze se hlasitě zasměju. To samo.
„Jak myslíte. Užijte si to." Vydechl jsem ještě s úsměvem jenž mi zůstal na rtech a vykročil jejich směrem.

„Můžu?"
Oba na můj požadavek odstoupili, tím mi odkryli cestu a já pak mohl mezi ně projít.

Tak Namjoon chodí k němu na doučování z Matematiky....ha..
tak jak vysvětlí ten krvavý a ne zrovna malý cucflek na krku?

______________________________

Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu mít dnes takové štěstí.
Abych danou věc upřesnil, cestou ze školy jsem za sebou slyšel něčí kroky. To proto, že se podrážky s každým šplouchnutím ocitly v malých kalužích. Které tady zbyly po dešti.

Napadlo mě, že by to mohl být ten tajnůstkář Namjoon, tak jsem se zastavil a chvíli počkal než dojde.
Jenomže mé očekávání se rozplynulo v momentě, kdy kolem mě prošel menší hnědovlásek.

Jen mě beze slov obešel a rychlým krokem pokračoval v cestě, pochybuji že si mně Jungkook všimnul.
Ani ne vteřinu jsem nezaváhal a hned využil situace.
Tedy jsem celé své tělo zneviditelnil a začal ho pronásledovat.

Teď se ale už asi půl hodiny ocitám v jeho domě, který, jak jsem mohl pochopit podle dvou zvonků u vchodových dveří, sdílí s rodiči. Teda...s matkou.

Momentálně se nacházím v jeho útulném pokoji, zbarveném do hnědo-bílého podtónu sitých barev.
Má tady vše opravdu elegantně a přesně sladěné.

Opatrně jsem dosedl na měkkou matračku jeho široké postele.
Přičemž se pod mou váhou mírně prohloubila, já to ale ignoroval a očima pozoroval každý jeho pohyp.

Stojí nějaký ten metr předemnou, otočený zády, vybírajíc si ze svého přeplněného šatníku vhodné oblečení....
nejspíše už na spaní.
Neboť za okny se už zatahuje obloha a oranžové paprsky slunce zapadají za vysoké paneláky.

Ta jeho vysoká šatní skříň, bože.
Tolik oblečení na jednom místě jsem snad nikdy neviděl.
Vlastně ano, v obchodním centru.

Co jsem ale ještě nikdy na vlastní oči nezahlédl do dnešního dne, jsou tak dokonalé, nadýchané, lesknoucí se a určitě i na dotek jemné vlasy.
Ano, ovšem že mám na mysli jeho.
Ze zadu je na ně ještě lepší nadhled.